Nejlepší jsou dárky, které nám dělají radost i dlouho potom, co jsme je dostali. Několik let jsem si přála zažít zasněženou Hlubokou. A splnilo se to na vánoce. Dokonalost.
Podle předpovědi mělo být bahno a tak to i vypadalo. Ovšem teplý, vlahý Štědrý den má taky svoje výhody. Nepotřebujete rukavice, když popíjíte svařák u zámku a při zpívání koled se nenalokáte studeného vzduchu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se počasí mělo změnit. A pak se asi něco stalo o sváteční noci…
Ráno na Boží hod začal padat mokrý sníh a vypadalo to, že dlouho nevydrží. Šli jsme se podívat na místo, kde usekli hlavu Závišovi z Falkenštejna. Možná to nezní příliš romanticky, ale na Závišův podivuhodný osud často myslím. Na jeho pečeť se sokolem, na jeho pověst čaroděje, na magický kříž osázený drahokamy. Když člověk věnuje myšlenku jedné duši, jež odešla z tohoto světa, vzpomene si tak nějak všechny, co už tu nejsou. Bylo šedo a mokro a nálada trochu těžká. Drobný sníh se sypal tak rychle, že od Vltavy nebyl zámek na protějším kopci skoro vidět.
Po obědě už bylo jasné, že se sníh nerozpustí. Vydala jsem se do zámeckého parku. Chtěla jsem projít svá oblíbená místa, stromy a vyhlídky a všechno vyfotit, ale začalo se brzo stmívat. Pořád sněžilo.
Na Štěpána, po snídani, jsem hned vyrazila ven. U zámku ani v parku nikdo nebyl, ve sněhu jen moje stopy. Všechna místa, co tak dobře znám, se proměnila a zesvátečněla. Pak jsem potkávala další příchozí, všichni se usmívali a říkali jsme si navzájem: To je pohádka! Máme štěstí! Kolem vyhlídky jel kdosi na lyžích a na louce za jezírkem se sáňkovalo. Milenci přicházeli po kočárové cestě k zámku. Drželi se za ruce a dívka i ten chlapec měli trochu rozpačitý výraz, asi ze vší té nádhery. Ten sníh přinesl radost spoustě lidí.
Dnes jsem sklidila světýlka ze stromu na zahradě. Se západem slunce přišli Tři Králové. Zazpívali a nalepili požehnání na dveře. Jde o můj oblíbený svátek. Znamená pro mě, že je po všem a to je dobře. Ale bílá pohádka kdesi dál trvá a rozhodně není to jen vzpomínka…
Dárek
