Od kavárenského stolku to vypadá, jako by si krumlovský meandr s tokem řeky pohrával. Místy se zdá, že voda teče současně dvěma protichůdnými směry nebo se točí na místě v líném víru. Mech na střechách, malá okna pestrých domů. Mohutný hrad v neurčitých barvách několikrát přeměněné ruly. Díky tvrdé skále si řeka nemůže nikam odtančit a zůstává tu staletí zaklesnutá. A lidé s ní. Stále tu vládne čísi pevná ruka, která nedovolí změny.
Meandr si pohrává i s tokem času. Na pozadí nehybné scény se rychle mění vnitřní, drobné nálady, až má člověk pocit, že sedí v divadle. Hladina i věž kostela náhle zmodrá a vzápětí se prudce stmívá. Ozve se tlumené zahřmění a za pár sekund se rozvine ve zvuk pneumatik, vjíždějících na dřevěný pokryv Lazebnického mostu. Motory jsou dnes o mnoho tišší než dřív. Díky tomu se auta zjevují nečekaně, ohlášená falešným hromem a stejně přízračně mizí ve spleti středověkých ulic. Prudce se rozprší se, ale jen tolik, aby to stačilo k vytvoření duhy. Její konec ukazuje na domy stojící na protějším břehu, jejichž štíty se nepřirozeně rozzářily ve vykouklém slunci. Nachází se tady poklad.
I po setmění je stále na co se dívat. Za oknem hotelového pokoje majestátně světélkuje kostel Svatého Víta. Kdysi se kolem něj rozprostíral měststký hřbitov. Když město zasáhla morová nákaza a jeho kapacity nestačily, v roce 1585 byl přesunut na protější břeh, k jezuitské zahradě. Nad ní teď spím. Budova dnešního hotelu Gold prý sloužila k ubytování hostů odnepaměti. Jezuité tu měli letní rezidenci. Místo má ryzí, nezkazitelnou energii. A také jistou neproniknutelnost. Pozve dál, ale blíž si nikoho nepustí.
V noci kostel zhasínají, ale hučení nedalekého splavu se vypnout nedá. Člověk si na ten zvuk rychle zvykne. Je v něm obsažená jakási očista. Síla vody a její neustálý pohyb připomínají, že o hmotě se nemusí diskutovat. Město je bezpochyby skutečné. Přesto mám pocit, že tu neustále čelím jakési iluzi.
Po snídani se vydávám hledat hrobku sedmi srdcí. V kostele Svatého Víta se nachází konvenční hrobka zdejších vládců, založená v 16. století, a k ní po čase přibyla hrobka srdeční. Sedm srdcí je uloženo ve speciálních schránách v malém sklípku, vytesaném do zdi v jedné z kaplí.
Samozřejmě jsem nečekala, že jsou srdce stará 275 let k vidění. A taky nejsou. Dá se tu najít něco jiného: úroveň posvátna v meandru naší doby. Natažené provazy, aby nikdo nemohl blíž. Automat na zažíhání elektronických svící. Za vhozenou minci se klamavé plamínky pohupují mechanicky zleva doprava jak nevěřícné hlavy, vyskládané těsně vedle sebe pod skleněným poklopem, aby se na plast a ledky neprášilo. Vejdou dva návštěvníci. Postříkají si ruce připravenou desinfekcí. Pak se pokřižují. Desinfekční roztoky slouží místo svěcené vody. Taková nádoba s vodou, kam všichni po příchodu do chrámu namočí své zvirovatělé prsty, je v dnešní době doslova noční můra. Není divu, že zmizí. Škoda. Ze všech věcí v kostelech mi vždy připadaly nejtajemnější právě kropenky.
V uličkách vládne komorní nálada. Restaurace jsou poloprázdné, a to sem chodí i hodně místních. Odcházející hosté zdraví muže u auta na ulici. – Makáš, makáš? škádlí ho se smíchem. – Není pro koho, odpoví muž se skrývanou vážností v hlase a všem přelétne přes oči tíha dnešních dní, než se hovor zase rozproudí. Cosi v tomto místě dává lidem živobytí už po staletí. A to nejen hospodám a pronájemcům postelí. I současní umělci hledí na meandr jako na nabídnutou dlaň, z níž se vyhladověle snaží něco uzmout pro sebe. Předváděné umění často dobře ladí se šperky bez drahocennosti ve výlohách blízkých klenotnictví. Rychle vyrobené, bez delikátnosti.
Pak nad přehlídkou suvenýrů vyjde třpytivý měsíc. Siluety Krumlova jiskří zasypané poezií japonských umělců: Tetse Ohnariho, Ikuko Miyazaki. Člověk si uvědomí, že nakonec je to město, staletý skelet a uctívaný oltář, co zůstává, zatímco se mění časy a veškeré hry, malé podvody a velké pravdy vnášejí do jeho žil jeho obyvatelé a příchozí. Každý z nás, kdo vejde, se stává jeho součástí i spoluhráčem v rozehrané partii.
Návštěvníků s příchodem září ještě ubývá. Výhodou ochromení turismu jsou volné stolky s vyhlídkami na řeku. Prohlížím si ostrov z dalšího břehu a voda plyne opačným směrem než ráno. Stačí sklopit oči, zahlédnout plynoucí hladinu jen periferně, a zamotá se vám hlava jako na lodi. Tak blízko jsou smysly u hladiny. Tak blízko je někdy člověk pochopení…než se vrátí do předchozího obrazu, do stavu mysli těsně předtím, než byly otázky položeny. Tohle místo je ve výborné kondici. Přežilo morové rány, komunisty i nájezdy kapitalistů, přežije i jiné viry. Tisknu tu mocnou ruku, jež je stráží, s poděkováním.
Foto: Ikuko Miyazaki a její inspirace Schielem. Egon Schiele Art Centrum.
Na březích skutečnosti
