Kdysi dávno lidé věřili, že ve snech mohou vstupovat do jiných světů a setkat se tam s bohy. Takový božský sen ovšem nebyl běžný a tak se chodilo spát na posvátná místa, která měla jeho seslání pomoct. Spaní na posvátném místě neboli inkubaci předcházel rituál, obvykle očisty a vykonání oběti. Bohové se někdy zjevovali spolu s chrámovými zvířaty. Léčili a přinášeli rady.
Když jsem četla o těch starodávných lidech, najednou jsem si taky přála odejít do snové svatyně a požádat o vedení. Přestaly ke mně totiž přicházet signály. Svět zvláštně ztuhl a dny se začaly strašlivě podobat. Energie byla jak stojatá voda. Házela jsem do té vody kameny, ale netvořila se na ní žádná kola ani se neozývaly žádné zvuky.
V té představě o snové svatyni byla určitá naivita. Nemůžeme přece vzdychat po zmizelých idealizovaných časech. Také se od těch dob mnohé změnilo. Inkubace pro nás neznamená ležení ve svatyni a čekání na boží sen, ale dobu od nakažení po projevení nemoci. Sny jsou dnes převážně považovány za mozkový šum, produkovaný halucinogeny a dalšími drogami, které si naše tělo samo vyrábí. Nepochybujeme o tom, že sny vytváříme sami sobě a že jevy kolem nás mohou být vysvětleny objektivně a vědecky, nikoli jako boží zásah.
Dávní lidé z předvědecké doby, co navštěvovali snové svatyně, viděli pochopitelně svět jinak, skrze odlišnou formu vědomí. Měli údajně dvoukomorovou mysl. Veškerou tvořivost a inspiraci a nové myšlenky vnímali jako přicházející zvenčí, jako hlasy, které měly charakter sluchových halucinací. Druhá komora mysli poslouchala a vnímala hlas doslova jako příkaz. Dnes si člověk uvědomuje, že k němu nepromlouvá bůh, ale on sám. Že to není boží hlas, ale jeho vnitřní hlas, jež mu poskytuje vedení v nejasných a klíčových okamžicích.
Psychologické hypotézy se obtížně dokazují, obzvláště zpětně v čase. Každopádně v té myšlence dvoukomorové mysli, jež se opírá o rozbor starých textů a především Iliady, je jistý kus osvobození. Dává dnešnímu člověku s jeho vědomím více zodpovědnosti, ale i autonomie a osobní moci. Západní věda, ačkoliv to možná nebylo jejím původním cílem, ho také zbavila mnoha nadvlád. Jakoby se lidé rodili s vnitřním kompasem, díky němuž přirozeně směřují k pólu svobody.
V našich končinách bychom měli být už dávno oproštění od iracionality. Tak proč ta touha po snové svatyni? V tom stojatém okamžiku, v jeho umrtvené energii se nakonec ukázalo, že svět přece jenom mluví. Ale používá způsob řeči, nastavený na nějaké předchozí stadium mysli, která si neuvědomuje sama sebe, vyžaduje příkazy a povely a hlavně nepotřebuje rozumné logické důvody. Na takové signály nemůže vědomý člověk, zvyký přemýšlet, vůbec reagovat. Také nejsou určeny pro něj, ale pro stoupence náboženství pseudovědy.
Toto náboženství se snaží napodobit vědecké vyjadřování a navodit pocit, že lze testovat i netestovatelné. Že stačí měřit a nepřemýšlet. Potom může naše životy řídit bezrozměrné číslo, vzešlé z matematického modelu, který jsme přijali za neomylný nástroj k věštění budoucnosti. Nijak to nepopírá, že nám matematika výtečně slouží. Neměli bychom však zapomínat, že v jejím jádru spočívá teologický důkaz. Vedle sebe stojí naprosto odlišné způsoby myšlení, jako by pocházely z různých časoprostorů: někdo rád poslouchá povely zvenčí a někdo radši důvěřuje svému vnitřnímu hlasu. Přestože dál iracionalita nebývale bují jak za starodávných dob, bohové jsou bohužel navždy pryč. Některé věci nejde vrátit.
Zbývá jediné: postarat se sami. Postavit si vlastníma rukama snovou svatyni, jak to ostatně člověk dělal po celé věky, třeba jen pomyslně ve vlastním pokoji. Provést očistu a něco obětovat – nejlépe rozhořčení nad tím, že někomu kompas pro svobodu úplně chybí. Pak si lehnout a v tom očištěném, svátečním stavu mysli požádat o sen. Člověk je prostě tvor, co potřebuje vizi.
O snové svatyni
