Nikola Klanicová

spisovatelka

Tento týden opakovali záznam finále italského poháru ve fotbale. Zápas skončil nerozhodně a prodlužovalo se. Hned v úvodu prodloužení došlo k faulu v pokutovém území a rozhodčí šel zákrok přezkoumat na video. Několikrát a z různých úhlů jsme si mohli prohlédnout kontakt obou hráčů. Ze zpomalených záběrů mi připadalo, že stoper před soupeřovou brankou střet přifilmoval. Že schválně zaháknul svojí nohu za protihráče a pak se ještě vymrštil, aby byl pád efektnější. Rozhodčí však potvrdil penaltu. I když zbývala ještě spousta hracího času, prakticky se tím rozhodl celý zápas.

I v takových situacích si kladu otázku, kam jsme to dotáhli po sto letech s neopozitivismem, který se chtěl zabývat jen tím, co je dané. Tento filosofický směr nastolil výsadní postavení přírodní vědy a logiky – za solidní považoval pouze nestranné pozorování pomocí ověřitelné zkušenosti a měření. Tento názor došel mnoha proměn a vystřízlivění, ale zkreslený – a nesprávně pochopený – kult exaktnosti nám zůstal. 

Poslední dva roky jako by nás toto zkreslení vědy dohánělo na každém kroku. Zažili jsme všichni na vlastní kůži, jak se exaktní vědci představili v přímém přenosu coby parodie solidnosti. Když jsme v těžkých časech covidismu potřebovali právě ono poctivé nestranné pozorování, ukázalo se, že velká část vědy zmutovala do prázdného skořápky svého vlastního rádoby učeného jazyka a klientelismu. Skutečná věda, sestávající z mravenčí práce v ústraní a tudíž oblast neviditelná, se potýkala s nedostatkem dat, nedostatkem času na jejich vyhodnocení a nemožností některé situace vůbec vědecky uchopit. Na nestranné pozorování toho, co se vlastně stalo, stále  čekáme.

Obyčejná příhoda s penaltou však ukazuje, že ono vysněné nestranné pozorování  není možné. Vždyť ani moje pozorování penaltového zákroku nebylo úplně objektivní. Ačkoliv nejsem fanouškem ani jednoho z dotyčných týmů, přece jen jsem měla v zápase svého favorita. Vždycky totiž v koutku duše někomu fandíme – dokonce i matka má mezi vlastními dětmi svého oblíbence, i když se zuby nehty bude bránit to přiznat. Člověk se nikdy nemůže odstřihnout od svých srdečních záležitostí a stát se „nestranným“. Rozhodčí  vnímá celý zápas po svém a kamery zkreslují realitu stejně jako monitory počítačů tváře lidí při skypové komunikaci. Publikum se skládá z fanoušků obou týmů –  a podle toho, komu fandíme, vypadá pravda o sporných situacích. I když máme k dispozici detailní záznam události a můžeme si ho pouštět opakovaně, nakonec musí konkrétní člověk udělat rozhodnutí, co vlastně vidí.

 Sport se nabízí jako skvělý materiál k pozorování. Je velmi zjednodušeným modelem reality ve formě hry – máme definovaná pravidla, časový rámec i prostorové ohraničení. Máme plno čísel a statistik a skóre, jasně určujících vítěze – je tu tolik jednoznačnosti a tvrdých dat a přesto se bez metafyziky živých lidí nedokážeme obejít. Těšili jsme se, že se vstupem technologií do klasických sportů jako je tenis nebo fotbal zmizí pachuť hořkosti ze sporných situací, ale nestalo se to. Těšili jsme se, že moderní doba s ostrým obrazem a zvukem naše životy objasní.

Právě informační technologie však ukázaly, že nejednoznačnost nezmizí. Nezbývá než ji přimout ne jako nějakou vadu na kráse, ale jako základní vlastnost našeho světa, i když to pro mnohé znamená spoustu nejistoty. Možná je nejasnost natolik děsivá, že je nutné ji něčím vyvážit – třeba hlásáním „správného“ názoru, jenž sám sebe korunuje na jedinou pravdu. Možná je současná renesance propagandy jen zoufalým výkřikem zpátečníků, co nechtějí vidět zamlženější tvář nové reality, kterou jsme objevili díky snadnosti zaznamenat obraz a pustit si ho znova. Tento nový svět klade na lidi pochopitelně i své nároky. Nedá se v něm najít pravda na videu ani v jiném jazyce. Nedá se v něm ani čekat s pravdou na žádného boha – leda by byl uvnitř nás.

Pravda na videu

Červen 2022
Brno 21/5/2022 23:15
nikola klanicová fejeton