– Nemá cenu tam jezdit. Paříž už není, co bývala, slýchala jsem ze všech stran. Velmi chci zažít energii, jež toto město vydává, ale zároveň po mnoho let tuto cestu odkládám. Možná jen nechci něco vidět. Třeba že tu Paříž nikdy nebyla. Ta moje, vysněná. Z románů, obrazů a francouzských detektivek, které znám zpaměti. Když hořela katedrála Notre Dame, zůstávala jsem podivně netečná. Jako by to byla jen filmová kulisa.
Na nádraží přehlížím čpavé pachy velkoměsta: člověk s nimi prostě počítá; stejně jako s potřebami těla. V zrcadle nad umyvadly sleduji, kolika různými způsoby si lze umýt tvář. Při odchodu uvíznu ve dveřích spolu s dívkou, jejíž vlasy zakrývá hidžáb. V prostoru toalet nás uvěznila urostlá černoška. Brodí se ve žluté páchnoucí vodě naboso, v crocksách, a zuřivě smetá vodu směrem k nám. Naprosto marně se snaží problém nacpat zpátky tam, odkud vyvěrá, kamsi mezi dámský a pánský vchod, ale jen rozhání vodu z kouta do kouta. Scéna svou neřešitelností jako by symbolizovala současné bolesti západního světa, cenu za kolonizaci i bezzubá řešení problémů zasetých kdesi v hloubce, v minulosti. Překračuju moře moči a nechávám tam vyděšenou muslimku napospas. Paříž je organismus. Má leccos ve svých útrobách.
Výstup z metra se podobá výstupu z podsvětí. Všechno špatné se propadá do zapomnění. Odehrává se to vždy znova a znova, po příjezdu do ciziny: na malý moment se zjeví pocit vítězství a zároveň neskutečnosti, že se to mohlo podařit. Nemožné jako vyváznout z řeky Styx. To se ozývá jizva v bytosti, do níž v totalitě zaseli, že o Paříži může jenom snít.
Pařížský vzduch je nabitý ránem a voní z něj pobláznění, ale hlavně obrovská dávka svobody. Připadá mi, že tolik jí snad nikde jinde není. Je to jen iluze? Kdepak, všechno sedí: uličky, kropící vozy, typy lidí a rozespalé kavárny. Tohle všechno dobře znám, i jak se rozednívá nad croissanty v Rue de la Harpe. Co na tom, že to dodnes byly jenom představy.
První ráno v Paříži
