Nikola Klanicová

spisovatelka

Posvátná zvěř hrabe kopýtky v závějích nevědomí. Stará pavoučice se pohla, i když naoko vládne sníh. Brambory klí a chutnají sladce. To po nich páchne tvůj dech sklepem a plísněmi. Napij se, Karmelo, z nádoby na svěcenou vodu. Zasvěť svůj život hejnu vran. Víš, že je vysněná ta tvá cesta ke kostelu? Zastřené mysli vždycky sází na zázrak.

A co tvůj nocležník? Zas přemítal nad hrůzou, co dřímá v jaru. Tím bílá zvířata zaplašil. Jejich kopyta odkryla jen skořápky vajec a v nich zaschlé zbytky vnuknutí. Odsoudil je k smrti hladem. Teď zvrácenými hrstmi rozhazuje dobro v barvě květin, aby se vykoupil. Poznávám ty dlaně, mě neobelstí!

Tma umírá na tvé jarní šílenství. Čím vlastně jsi? Tak čím? Dávno to vím. Harfeníkem, jež rozechvívá struny z pavučin. Máš tolik prstů a nedostatek rukavic. Pamatuj, otisky tě mohou usvědčit. A teď mě ještě chvíli nech. Spím.

Dialektika předjaří

nikola klanicová