Vlak zastavil uprostřed polí. Vystoupila jsem do mlhy. V pichlavém stromě u trati visely vzkazy. Utrhla jsem jeden, jak když se kradou v noci sladkosti ze stromku. Baňky ve vzpomínce výhružně zachrastily.
Mlha je bílá hluchá tma. Ukrývá zvuky, příčiny i následky. Bez souvislosti se zjevil tulák. Oslovil mě:
– Můžete mi poradit, jak se odtud dostanu na zcestí?
– Máte štěstí, tam to dobře znám. Stačí si přiznat, že nechcete bloudit a jste hned tam.
Ochotně přijal mé řešení. Měl pěstěné ruce. S pravdou teprve začínal.
Živila jsem se hvězdami z rozkrojených jablek, co se nepovedly. Vždy po Štědrém dnu bylo moudré udělat si na celý rok zásoby. Chyběl mi otcův nůž, který míval vždy po pravici. Matčiny meče mi nescházely.
Jednou ročně pluly mlhou matné plamínky. Vála od nich vůně perníku a směšného vánočního věštění. To probleskovalo čísi dětství. Zamávala jsem mu zvednutím ruky. Tehdy mi na prstech přistál puštík jak sokolníkovi. Dal mi na chvíli pocit, že patřím do krajiny.
Po dlouhé osamělé pouti nastal čas přečíst si vzkaz. Stálo tam: za chvíli vlak pokračuje dále ke smrti. Ohlášené zpoždění se může změnit.
Vlaky jsou zdrojem strašlivé nejistoty. Na jednu věc je naštěstí spolehnutí: člověk se pohybuje v kruhu. Stačilo vytrvat a koleje se samy objevily.
Z tuláka se stal strojvedoucí. Čekal na pokyn u mašiny a kousal si umouněné nehty. Netušil, proč stojíme. Pak puštíci vynesli svátky na márách. V mlze nemrzne a tak už trochu páchly. Rozhodně však nebyly důvodem k zastavení.
Konečně jsme se rozjeli.
Ještě pořád si rozdáváme dárky.
Hvězdy na jedení
