Přišli umělí lidé a ptali se na miminí prášek.
Bylo velmi těžké s nimi mluvit. Na šňůře podél zdi viselo zašedlé spodní prádlo a v lednici plesnivělo maso.
Neodbytní postávali vytrvale jak stíny toho zapraného neštěstí, děr mezi nohama a bajek o krajkách.
Kdo to jen otevřel dveře? Bylo jasné, že klepají oni! Vždy vycházejí ven těsně před bouřemi, kdy se obloha stane žlutošedá; jejich pleť je totiž podobná. Nevypadají pak tolik nápadně.
Nebylo už co říkat a oni stále stáli dál. Jejich plastové obličeje však nečekaně vyvolaly náklonnost. Dávaly nám zapomenout na vlastní pach v dusné době, kdy naše už jen způli ucpaná podpaždí křičela do úderů hromu vyznání o svém útisku.
Malý, malá, malé,
pověz jim za to o vlastní matce.
Co je zač.
O pohnutce tvého vzniku.
Jak se snáší místo lásky z nebe prach.
A tak umělí lidé na vlastní kůži poznali miminí prášek.