Nikola Klanicová kaligrafie

Legenda o prášku

Přišli umělí lidé a ptali se na miminí prášek.

Bylo velmi těžké s nimi mluvit. Na šňůře podél zdi viselo zašedlé spodní prádlo a v lednici plesnivělo maso.

Neodbytní postávali vytrvale jak stíny toho zapraného neštěstí, děr mezi nohama a bajek o krajkách. 

Kdo to jen otevřel dveře? Bylo jasné, že klepají oni! Vždy vycházejí ven těsně před bouřemi, kdy se obloha stane žlutošedá; jejich pleť je totiž podobná. Nevypadají pak tolik nápadně.

Nebylo už co říkat a oni stále stáli dál. Jejich plastové obličeje však nečekaně vyvolaly náklonnost. Dávaly nám zapomenout na vlastní pach v dusné době, kdy naše už jen způli ucpaná podpaždí křičela do úderů hromu vyznání o svém útisku.

Malý, malá, malé,

pověz jim za to o vlastní matce. 

Co je zač.

O pohnutce tvého vzniku.

Jak se snáší místo lásky z nebe prach.

A tak umělí lidé na vlastní kůži poznali miminí prášek.