Jen díky ní jsem se vypořádal se zánikem. Co vlastně říct o té vzácné bytosti?
Její sny byly studené jak strniště pod sněhem, na větrném poli, otevřeném na sever. Chodívala zároveň s kometami ke staré studni: snad z lásky ke kruhu, snad ze slabosti pro hloubku, protože v té studni odnepaměti voda není. Rozevřela si vždy zručně hruď a vytáhla pár popsaných listů. Zmačkala je a házela zapálené dolů. Z její pravdy se tak staly malé lampy, obcující ve spirálách se žulou a mechy. Vypadalo to, že nikdy nedopadly, že tam snad ani dno není.
Říkala mi: Vidíš, kolik je v tom laskavosti? Stačí když vše napíšeš a myšlenky se ztratí. A znovu jsi mladý.
Světlé konce vlasů nad prsy jí lehce vlály. Stál bych tam s ní celé věky, ale záhy zamířila zpět k aféliu. Vstříc své nové svitě, vstříc Oortovu mračnu. Chválila si, že jen tam se na chvíli zastaví. I srdce jí tam tlouklo pomaleji.
Zkusil jsem to později podle její rady. To, co jsem však napsal, nepatřilo do hrudi. Musel jsem si najít vlastní cestu k nesmrtelnosti.