Literární festival: Autorské čtení a rozprava

V létě mi přišlo pozvání na Literární festival v rámci Charitativního antikvariátu. Konec listopadu mi tehdy připadal jako totálně vzdálená budoucnost. Nacházela jsem se trochu v tranzu, kniha Krasopis byla právě dopsaná, samozřejmě jen v surovém stavu. Skoro půl roku však uběhlo jako nic a kniha se stala skutečností, stejně jako literární festival.

Autorské čtení se konalo v Moravské zemské knihovně. Seděli jsme v pohodlných rudých sedačkách v pomyslném kruhu při komorním osvětlení a když se do místnosti zavřely dveře, bylo to jako ve společenském salónu z půvabných allenovských filmů, kde se běžně schází různorodá společnost – namátkou: profesor teoretické fyziky, bronzová mistryně světa v aerobicu, módní návrhářka, první dáma naší vysoké gastronomie… Jiřina Studenková, ředitelka festivalu a moderátorka Petra Eliášová, byly jako hostitelky.

Petra moderovala autorské čtení citlivě a empaticky, což nesmírně obdivuji, protože ono poklidné plynutí řeči je takovým roztodivně choulostivým koktejlem, který může ztrpknout v jediném necitlivém okamžiku. Moderátoři jsou opravdu důležití: určují jakýsi výchozí stav, odkud se bude komunikace odvíjet. Navíc, díky svému přemrštěnému vciťování okamžitě přejímám neviditelná vlákna stylu komunikace svého protějšku. Vždy zas a znovu žasnu, kolik různých způsobů používání slov v jednom jazyce může existovat a zároveň si všichni rozumíme…

Kniha, z níž jsem četla, byla čerstvoučká, právě dovezená ze skladu, voněla. Tak jsem měla jakýsi ostych se těch neposkvrněných stránek dotýkat a ještě větší ostych se do těch právě otevřených knih podepisovat. Ach, kolik to dá práce mnoha lidí, aby se jedna taková knížka mohla ocitnout v knihkupectví!

Po autorském čtení došlo na rozpravu a opět se ukázalo, jak je obraz ručního písma hluboce vkořeněná věc, jak se lidem vybaví předci a všelijaké osoby, s nimiž se v životě potkali a které mají nějak s krásným rukopisem spojené. Lidé se rozsvítí a začnou vyprávět. Navazují na věty, jež byly před chvílí čteny a někdy z pouhého sousloví, které odcitují, se vyrojí dávno zapadené historky a znovu zpřítomní. Jejich oči plují kamsi k výšinám, jak si prohlížejí obrazy ve vlastní mysli; rukou semknutou do špetky začnou napodobovat to dávné písmo v představách, neúplnými gesty obtahují ve vzduchu znovuoživené tahy. Najednou se rozpomenou, jak si kdysi v nejnaivnější čistotě, tolik cenné, výhradně jen pro sebe a s chutí něco dělali, a od písma přeletí vědomí zdánlivě kamkoliv, ale vždy k něčemu čiře vlastnímu, do soukromých zahrad, hájemství originality v každičké duši. A někdy přijde i zmatení, jakási nepochopitelnost nad ledabylým zacházením s časem: Ach, co jsem vlastně celý život dělala? Ale to už je to místo u pramene bytosti znovu vzkříšené a očištěné. Vidím v paměti zář těch rozsvícených lidí, která možná ani nejde nijak zachytit, hlavně proto, že v ty okamžiky vzácné, hluboké sounáležitosti si na focení nikdo ani nevzpomene. Tehdy mívám pocit, že má moje psaní smysl, že se mi podařilo stvořit opravdu interaktivní knihu, protože to vzájemné působení se dá doslova nahmatat. Tak děkuji za tuto událost, děkuji, že jsem mohla být její součástí; děkuji všem co přišli a dali povstat jedinečné skutečné přítomnosti, k níž klíč a kouzlo, doufám, se podařilo v knize zachytit.

“…moc děkuji za to, že jste přišla, za Váš osobitý a inspirativní styl pro všechny přítomné.  A také za to, že jste mě osobně do krasopisu nadchla, Vaší knihou jsem se včera u Dobrovského odměnila. Horko těžko odolávám ji neotvírat a nenakukovat, chci si ji pročítat až o vánočních svátcích, abych si ji užila hezky v klidu. Děkuji a mějte se hezky, Jiřina Studenková.