Podobné krajiny

Šňůry jiker a v nich zárodky zlatých ryb kolem autostrád. Na nebi tři upocené hvězdy a dole tma a bahno. Poklop vzduchu nebo vody – není to v podstatě jedno? Světy se v sobě opakují.

Chtěl bych předeslat, že mořské víly svým způsobem existují. Tyto bytosti chtějí být neustále někým jiným, obzvláště na trdlištích. Jejich pohyb je vždy nejistý a nepřirozený. Možná proto se jich děti bojí. 

Myslel jsem, že hledím do vln v nízkém severském slunci, které tiše šumí. Lahvový svit však vydávaly pivní střepy, vzlínající v noční mlze kolem lampy. Povstala z nich Lichá ženka. Všude bylo plno pěny. 

O jejím životním cyklu se mnoho neví, snad jen, že Liché ženky nemají vlastní boty. Z milenců se záhy stávají jejich otci, takže je sex téměř vyloučený a rodinné svátky se komplikují. Proto volí život v osamění, než se přimknou na pár aktů k novému muži. Ale zpět k pozorování: v zelenkavém cinkotu skla se kymácela drobná postava víly. Město lze opravdu snadno zaměnit s mořskou plání. 

Nosil jsem ji v náručí, jen chvilku, než se jí krev na šlapkách srazí. Aby nezanechávala krvavé stopy, aby nedávala všanc své slabosti, když kráčí tmou zcela bez šancí. Měla jedinou touhu: položit si hlavu na můj krk, schovat svůj nos pod mou bradu. Byla jak mokrý kabát na plavci v přílivu. Studená a přilnavá, lehká jak pírko, dokud se nepostavíš na nohy. Dala mi cosi zvláštního zažít: tajné závaží skryté v nepokoji otcovství.

Zůstávám vděčný za to osvěžení v nekonečné krajině mých možností.