Odešla jsem od lidí pohladit si sovy. Mezi stromy na noc je však možné zahlédnout i bohy.
– Ztrať se, jsem mrtev, sykl stříbřitými rty, s rukama vnořenýma do zvetšelého pařezu. Jediný proces, který mu poskytoval trochu tepla v tomto světě, bylo tlení. Nutilo ho to klečet, aby se vůbec přiblížil zemi.
Náhle celý vzplál. Stačila poslední jiskra, co v té chladivé situaci zbyla, s trochou atmosférického kyslíku. Plameny bez zvuků a bez zápachu tančily po kůži, ale to jsou jen jejich triky: božímu tělu nic neublíží.
Les se nečekaně pokryl sněhem. Na klimbající siluetě se hromadily vločky. Prý jakmile život končí, roční doby se zběsile vyměňují. I ten sníh během vteřiny zestárnul, proděravělý žlutými kapkami zaječích stříkanců. Už se zdálo, že se ničeho víc nedočkám, když se skokem setmělo do úplné tmy. Osa Země by se musela kymácet nepřijatelným způsobem, aby to byla pravda, a znamenalo by to jistou smrt, pomyslela jsem si. Hledala jsem Polárku na tom obvyklém nudném místě. Marně.
Přesně jak Bůh přikázal.
Byla jsem ztracená.