Poklad na dně

 

Lhaní a cingrlátka, kulhání pochroumaných víl. Ty jako by oddechovaly z posledních sil. Ve zkřivených prstech přivlekly grál až na náměstí. Čichaly, stařeny, čichaly kohosi, kdo se vymyká, kdo ještě něco hledá ve světě, kde se po předcích dědí jen nemoci.

Zmateně se rozhlížely, až zachytily stopu. Táhlo je to k opileckým tvářím trhovců, což nedávalo smysl. Avšak pod jejich rukama víly rozpoznaly čarovné dřevo. Po výsečích kulatého stolu se válely kradené brambory a chvojí, co pochcaly kočky. Ten stůl rozřezali na stánečky. Výtečně tak využili jeho zakřivení. 

Pak už bylo snadné je najít, hned vedle kádí s mluvícími rybami. Všem došla řeč: rybám z předsmrtného přidušení, vílám z rytířů bez ctností. 

Jak nejotrlejší nuzáci lezli po čtyřech na dně vyschlé kašny. Občas se srazili lebkami. Mnuli v prstech zetlelé řasy a hledali mince, dnes již zcela bez ceny.

Charón bere karty.

Kdy konečně přijmou tuto dobu, hlupáci a hlupačky!