nikola klanicová

Rozčarování v divadle

Připili si a následovala předehra k neplození.

Některé opery nestojí za nic. 

On měl smoking a ona suché rty. Ty šaty si však odpoledne vyzvedl z půjčovny, voněly kýmsi cizím.

Ona si přes retní rýhy natřela lesk a zdání vlahosti.

Byli k sobě jen zdánlivě vstřícní, což je v přírodě normální. Celou tu dobu v samodržících punčochách myslela jen na to, jak jí táhne na nohy.

Lidé zbožňují povrchnosti a mohli by ji v tomto bodě odsoudit za sobectví. Ale ona pocházela z říše studených a osamělých. Její obyvatelé mají velejemné smysly nejen ohledně vychladlosti. Obdivují pohádky o pozlacených lóžích a vzrušujících hrách, kde se prsty milenců ukrývají ve tmě a kloužou v nařasených šatech, hledajíce plíživě horkou kůži.

Tady však seděli nasvícení na tvrdých židlích, v obklíčení kašlajících těl a obřích uší. Navíc se cítila zhrzená: její skvělý čich cítil jinou ženu, plnou vzrušení, co se dotýkala jeho saka včera. Záblo ji do rukou díky výkonnému větrání. Jak dalekou cestu ušla, co všechno překonala, a teď se cítí jako doma. Navíc ani to divadlo není pravda: zkušené herectví a oddanost roli pouze v publiku.

Chlad, zklamání, a nepřirozené oděvy. Tak tohle by jim mohlo vydržet až do smrti.