Listy se jen neochotně oddělovaly od sebe, knihu nikdo nečetl možná celá staletí. Otevírala se jako by sama, jen tam, kde chtěla: každému ale jinde. Nikdo netušil, jaké poselství na něj zrovna vyjde; zástup byl dlouhý a pravidlo velelo otevřít si ji jen jedenkrát.
z rozvrásněných skrání
z polozapomenutých řek
z nepřečtených dlaní
a z váčků jedu límcovek
nesu ti pohár v barvě šedi
co napadá život po patnácti tisíci dnech
Těžko říct, jestli báseň na další straně pokračovala. Při bližším pohledu kniha vůbec nebyla stará, jen jisté opotřebení napodobovala. Patrně ji vyrobil knihař v kýčovité florentské dílně za peníze režisérů porna, z nichž se přes noc stali mudrci, hrdí nejvíce na to, že dokážou jen tak hodiny a hodiny čumět do prázdna.
Řekli si: tolik toho víme o nicotě a marnosti, že bychom o tom mohli napsat tlustou knihu.
Ale neví se jistě, kde je pravda. To už je povaha poselství.