Svitava 1

Několik let jsem vždy přešla most přes řeku a vydala se vlevo.

Teď už nějakou dobu most nepřecházím, odbočím hned doprava a jdu úzkou pěšinou podél vyvýšeného břehu řeky. Kdo chce krmit kačeny nebo chytat ryby, musí sejít poměrně strmou stráň a tak návštěvníci řeky zůstávají nahoře na pěšině a uchovávají si od řeky odstup.

Avšak v jednom místě, až za splavem, je možné se řeky pohodlně dotknout. Hladina tam dosahuje úrovně úzké cestičky, rozježděné od cyklistů a téměř vždy rozblácené, jak do půdy prosakuje voda. Ještě se kolem prožene jeden lamač rychlostních cyklistických rekordů, za okamžik zmizí z dohledu a když se za ním vzduch mezi vrbami zavře, mohou se dál odehrávat neobyčejné věci.

Větve jak obří vlasy splývají k povrchu vody. V zákrutu stezky se zjeví zenová zahrada. Její řád a vnitřní čistota člověka hned na začátku naladí na vnímání jiných světů. Kamenné ohniště v ní zůstává pečlivě uklizené, připravené, ale vždy bez ohně. V tom ze zrcadlí jakýsi druh smutku, zakletý do této zahrady.

Následuje malý poloostrov, kde se v období bujné vegetace dá skrýt na laviččce mimo stezku, v klidu meandru. Teď čeká obnažená a viditelná už z dálky.  V tomto bodě se stezka od řeky mírně odklání a když znovu naváže na její tok, charakter scenérií se změní. Krajina se více otevře a prosakuje do ní více z lidského bytí.

Každá cesta má svoje milníky, zásadní body, a nejinak je tomu s touto stezkou. Na jeden z nich upozorňuje celkem nenápadná cedule: oznamuje, že se blíží kavárna.

Už se k ní téměř přicházím, ale to, co vyhlížím, je ještě něco jiného. Třpytí se to nazlátlými záblesky zapadajícího slunce. Pravidelná struktura vystupuje nad korunami stromů v zahrádkách jak silueta novodobého pohádkového chrámu.

Brněnské Riverside Cafe má pochopitelně jiný ráz než vyhlášené londýnské podniky stejného názvu kolem Temže. Vedle mohutného mostu, na malinkém paloučku pod břízami, zde stojí pár stolků a červených židliček, které tvoří kavárnu spolu s přívěsem zbudovaným v mobilní přípravnu kávy – ovšem špičkové kávy, jak to máme v Brně rádi.

Tentokrát jsou Riverside Cafe už dva hosté, dva páni, jeden středního věku a jeden starší. Atmosféra panuje jaksi hravá; to se dá pochopit, vzhledem k broskvovému půvabu slečny, jež vaří kávu. Objednávám si espresso, když se na mě starší z mužů nečekaně obrátí s otázkou:

  • Mělo by se to zbourat, co myslíte?

Trošku mě tím vyvede z míry, přece jenom jsem trochu v zamyšlení a navíc, není jasné, na co se ptá. I když to samozřejmě tuším.

  • No, nevím, odpovím vyhýbavě.

Pán má klobouk a je pečlivě oblečen, překřížená šála ukázněně vyukuje z klop kabátu. Stará škola. Ale na to, že se k večeru teprve blížíme, už je poněkud společensky unaven. Spíš ale vypadá na člověka, jemuž se sešly kořalkové náhody, než na habituálního pijáka.

  • Pani, vy ste vzdělaná žena. Řekněte, co si myslíte, že by to tady měli zbourat.

Takové prohlášení mě pobaví. Musím se zasmát.

  • Ale pane, jak vy to všechno o mně víte?

Malinko potřese hlavou nad nepochopitelností čehosi zcela jasného a téměř neznatelně zavrávorá:

  •  No podívám se, a vidím!

Všichni se zasmějeme. Muž hloubavě pohlédne k řece, jako by se krátce zamyslel a do ticha vážně předloží pravé vysvětlení:

  • Pani, já su z Majlontu. Tady jsme v Obřanech, ale přejdete most a ste v Majlontu.

Tak to nevymyslíš, říkám si stále ještě s úsměvem v duchu. Otočím se k fabrice nad řekou, na kterou muž ukazuje. Opuštěná a neudržovaná, asi trochu na spadnutí. Není ovšem pochyb, že je krásná taková, jaká je. Se svojí nepraktičností jak umělecké dílo, zdá se zbytečná, ale její funkce se už přece proměnila. Ta buňka prázdnoty a pomíjivosti, objímající kus opuštěného prostoru, jímž se stala, přispívá jak orgán v organismu k duši tohoto jedinečné místa a času. Má tisíc předností a jednu nevýhodu: nemůže tu takto zůstat věčně. Všem stejně: lidem i budovám.

Tak jen řeknu neurčitě:

  • Nevím pane … je to těžké.

Rozloučím se a odcházím.

Co jsem nahlas neřekla je, že okna této fabriky mají pokaždé jiné odlesky i za smutného počasí a vyjímají se proti monotónní fasádě i šedému nebi velkolepým způsobem. Že praskliny ve skle okenních tabulek, jizvy po hozených kamenech, připomínají zarámované hvězdy a každá je jedinečná. Také jsem neřekla, že chodím teď sem a ne pěšinou na druhou stranu, jak jsem chodila posledních sedm let. Je tam taky opuštěná fabrika u řeky, jež má i svou utajenou podobu, co se mi často zjevuje ve snech. Mám stovky jejích fotek: ve sněhu, v jarní zeleni, v červencovém podvečeru i mlhavé osamělosti podzimu. Neřekla jsem, že teď chodím sem, protože jsem se dozvěděla, že Zbrojovku budou bourat. Nemůžu se tam už jen tak procházet a dělat že nic, protože až tam jednou přijdu a ta fabrika tam nebude, budu strašně řvat. Ale nenadělám nic.

Jak budovám, tak lidem.