Tichý jezdec

Tichý Jezdec II

Ten pes prý umřel žízní. Nikdo neštěká. Jen neživotné tóny a tma. Mezera mezi zahradami a městěm rozšklebená, černá. Kéž by ona i smrt psa pocházely ze sucha. Taková prasklina vzniká ze stesku po protečeném životě. Rozevře se, jakmile je síla přežít vybitá: strouha pro pojmutí těla připravena. Lze ji i překročit, ale to, co následuje, není pokračování. 

Město v tuto dobu spí. Nad betonem plápolají přeludy z psích a pánských kaluží. Kolibříci se sami líhnou z nedopalků cigaret, žádná práce už tu pro mě není. Cosi na cihlách náhle připomnělo Jezdcovu zbroj: lesk přilby a pod ní rty, co kdysi všeobecně znamenaly spasení.

– Tichý jezdče?

– Neříkej mi tak. Nejsem již nic. Můj nesmrtelný kůň mě nutil k jisté pravidelnosti. Měl zvyklosti, které mě dělaly tím čím jsem byl. Teď jen tak stochasticky procházím zdmi.

–  A jaké to je, pronikat do hmoty? Opravdu to bolí? Když už jsi uvnitř, jak ti to připadá? Vyprávěj mi o psychice neutrin!

Odmlčel se a pak řekl:  – Víš, že jsem s tebou rád?

Na silnici dopadl jeho zlověstný stín. 

Člověk se v noci tiskne k chladné zdi a netuší, že vlastně není sám. Zem se jak zázrakem neslyšně zavřela.