Tichý Jezdec: Solstitium

Město mívá na slunovrat oděv z rychlých mraků. V mrazu se tají zvuky a odhaluje půvab asfaltu. Svět stříbří.

Tichý Jezdec mluvil ze spaní: Řekni, řekni mi číslo k tanci!

 Jeho zavřené oči byly ještě větší. Zamkla jsem zlatou přilbici ve skříni.

Vydala jsem se za vědmou, co dovede číst z odlesků od pípy, zda by mi Jezdcova slova mohla vyložit, než se probudí. Ženy někdy potřebují konečnou odpověď na své očekávání. V prostoru věštění nebyly stromy, jen nekonečná šeď a rozkvetlé makové lány. Všichni se prý chtějí s někým vyspat. Ach, kdo by tomu dnes uvěřil?

Malá zrnka času se sypala z prořízlých makovic. Můj život zamrzl v pouhém odrazu na okraji černé díry. Na dveřích mi narostly bílé krystaly. Sníh poletoval jak chmýří.

Když jsem vešla, rychle se posadil v nezbytném procitnutí, úplně nahý. Měsíc se zaleskl v jeho perlové náušnici.

– Nikdy jsem nepotřeboval spát, abych měl sny.

Takoví jako on víc vysvětlovat nemusí.

Pomohla jsem mu do výzbroje. Je vymyšlená, nepatří do žádné doby. Tichý Jezdec nikdy nevyjde z módy. Ještě se ohlédl, poté, co vykročil ze dveří.

Vědmě jsem zaplatila poslední mincí. Jsme nudné, předvídatelné bytosti.