Tichý Jezdec: Solstitium

Město má na slunovrat oděv z rychlých mraků. V mrazu se tají zvuky a odhaluje půvab asfaltu. Svět stříbří.

Tichý Jezdec mluvil ze spaní: Řekni, řekni mi číslo k tanci!

 Jeho zavřené oči jsou ještě větší. Zamykám zlatou přilbici ve skříni.

Vydávám se za vědmou, co dovede číst z odlesků od pípy, zda by mi Jezdcova slova mohla vyložit, než se probudí. Ženy někdy potřebují konečnou odpověď na své očekávání. V prostoru věštění nejsou žádné stromy, jen nekonečná šeď a rozkvetlé makové lány. Všichni se prý chtějí s někým vyspat. Ach, kdo tomu dnes uvěří?

Malá zrnka času se sypou z prořízlých makovic. Životy náhle zpomalují. Vždy před koncem zamrznou jak obraz bytí na okraji černé díry. 

Když vcházím, rychle se posadí v nezbytném procitnutí. Měsíc se zaleskne v jeho perlové náušnici.

– Nikdy jsem nepotřeboval spát, abych měl sny. Víc vysvětlovat nemusí. Má stále tytéž spanilé rty. 

Pomáhám mu do výzbroje. Je vymyšlená, nepatří do žádné doby. Tichý Jezdec nikdy nevyjde z módy. Ještě se ohlédl, poté, co vykročil ze dveří.

Vědmě jsem zaplatila poslední mincí. Jsme jen opakující se bytosti.