Nikola Klanicová

spisovatelka

Zažil jsem různé druhy panenství. Mám všelijaké zkušenosti. Tak třeba tenkrát.

Hlídal jsem tehdy v prstencích Saturnu pastýřské měsíčky. 

Byly to těžké časy. Nosily se betonové vlasy. Výborně ladily s barvami kosmického záření. Všechny události se odrážely od absolutní nuly.

Těm ženám vzali všechno ještě dřív, než mohly o svůj klenot přijít. Doslova zprůsvitněly. Nedokázaly napsat jediný filosofický spis. Zbylá identita se jim ukryla mezi nohy. Tiskly si tam ruce, jako každý, komu se to stane. Takto stály před branami nebes. Tamní personál byl z jejich chování rozhořčený. Dosud si přece všichni slušně zaklepali! Ženy nechtěly působit neskromně. Odvážily se zeptat: jak si uchovat aspoň prázdno a smutek v duši? Ani to totiž ve vás nedrží, když nejste nic. Odkázali je k modlitbám. Co jiného by jim asi mohli poradit.

Ženy se tedy začaly modlit, aby v nich blány znovu narostly. Aby se díra zacelila a jejich ruce se uvolnily. Vesmír vše násobí, hlavně přímluvy. Splnilo se jim to, ale za strašných bolestí.

Říká se, že se vesmírem nešíří zvuky. Jsou to lži. 

Tichý Jezdec vypráví

nikola klanicová literatura