Nikola Klanicová

spisovatelka

Opuštěný pes poštěkává, v zahradách jsem tedy dnes sama. Musím obstarat své hospodářství:

předzpívat skřeky kolejím na smrdutém nádraží

projít tanečním krokem libosadem popelnic

pohladit plané zárodky bobulí, aby sebraly sílu a jednoho dne se scvrkly a zčernaly

nasypat holubům kolem ran v oknech továrních hal

zasít lebedu a pěťour do všech spár

nahnat hmyz do puklých lamp

a přiložit lidem ve spánku mobil k hlavě.

Stínů se nebojím, osobně je křivím. Avšak jako tu někdo stál.

– Tichý Jezdče, proč ses tu dnes zjevil s křídly?

– Chtěl jsem, aby byl můj život více opravdový.

– Okřídlená postava ale vždy znamená podvod, očekáváme za tím popruhy. V perutích navíc sídlí roztoči. Kde zůstal tvůj kůň?

– Opustil jsem ho. 

– Tichý Jezdče, jsi mytický muž, to ti nestačí?

– Chtěl jsem být jen více lidský. Vnést do legendy trochu nepřirozenosti.

– Bohužel na to křídla neplatí. To bys musel předstírat, že většina toho, co vnímáš, neexistuje.

– Co je to vnímat?

– Tichý Jezdče, klekám. Nyní jsi všech lidí král. 

Tichý Jezdec

z mrtvého domu