Opuštěný pes poštěkává, v zahradách jsem tedy dnes sama. Musím obstarat své hospodářství:
předzpívat skřeky kolejím na smrdutém nádraží
projít tanečním krokem libosadem popelnic
pohladit plané zárodky bobulí, aby sebraly sílu a jednoho dne se scvrkly a zčernaly
nasypat holubům kolem ran v oknech továrních hal
zasít lebedu a pěťour do všech spár
nahnat hmyz do puklých lamp
a přiložit lidem ve spánku mobil k hlavě.
Stínů se nebojím, osobně je křivím. Avšak jako tu někdo stál.
– Tichý Jezdče, proč ses tu dnes zjevil s křídly?
– Chtěl jsem, aby byl můj život více opravdový.
– Okřídlená postava ale vždy znamená podvod, očekáváme za tím popruhy. V perutích navíc sídlí roztoči. Kde zůstal tvůj kůň?
– Opustil jsem ho.
– Tichý Jezdče, jsi mytický muž, to ti nestačí?
– Chtěl jsem být jen více lidský. Vnést do legendy trochu nepřirozenosti.
– Bohužel na to křídla neplatí. To bys musel předstírat, že většina toho, co vnímáš, neexistuje.
– Co je to vnímat?
– Tichý Jezdče, klekám. Nyní jsi všech lidí král.