V Ostravě

 

Moje milovaná Ostrava mě přivítala velkolepým způsobem. V knihkupectví v regálu z jedné strany Dalí, z druhé Rembrandt. Lidi tady podávají ruku pořádně a dívají se do očí přímo. Ale žádné přeslazené bratříčkování. Přijdou si pro podpis do knihy a pokládají vysoce odborné dotazy ohledně témat, jež se v knize objevují, a vzápětí se rozhovor změní na zcela civilní, vzácně obyčejný, bezprostřední. Mezi řečí se vždy mihne Janáček. Prostě Ostrava.

Kavárna v knihkupectví Academia se nachází v nádherném paláci a vedou z ní jedny malé dveře na balkón nad náměstím. Na Mikuláše má ještě vánoční výzdoba téměř panenskou příchuť,  je neomrzelá, nikdo se dosud nestihl přecpat všelijakými světýlky a nákupními možnostmi a všem tohle všechno zatím přijde rozkošné. Stejně tak to bylo i s čajovým cukrovím, které napekla moje úžasná tchýně ze samých poctivých ingrediencí. Vonělo po celé kavárně. Všichni zdravojedci můžou kroutit očima, ale snědlo se všechno a navíc: na Moravě cukroví ke slavnosti jednoznačně patří! Stejně jako muzika. Bylo to trochu felliniovské. Hosté se pomalu vynořovali mezi knihami za zvuků magických fléten. Člověčí řeč se rozplývala v těch zastřených tónech a křišťálové lustry se třpytily, rozechvívané hřejivostí z knížek a těl. Někdy by si člověk přál naplánovat večírek, aby přesně takto vypadal a nenuceně probíhal, ale to není možné. Další pravdou je, že tohle všechno včetně výstavy taky někdo nachystal a byl to Václav Šípoš.

Nesnáším dobře, když se cokoliv lije na knížky. A ani to asi není kvůli tomu, že každá knížka dá neskutečné práce a než se skutečně zhmotní, stojí za ní zástup lidí. Pro mě knihy představují tajemné schránky, z hlediska přírody nesmírně vzácné. Otiskuje se do nich jedinečný časoprostor se svými náladami, zakódovaný v abstraktních obrazech slov.

V Krasopisu takto zůstalo i něco z Vily Čerych. S Václavem jsme si před tři čtvrtě rokem naplánovali, že se tam v létě setkáme a probereme záležitosti ohledně knihy. Opravdu jsme pak o knize hodně mluvili, ale jaksi nepřímo, neurčitě. Daleko ostřejší bylo rozhraní světla, když paprsky odpoledne na okamžik zamířily do stinného salónu, kde se psalo. Kniha získala toho nejpravějšího ilustrátora, jakého mohla.

Z myšlenek na letní Vilu jsem se vrátila zpět na večírek a vzpomněla si, že s Václavem Šípošem jsem se úplně prvně setkala díky mému blogu v Respektu, v diskusi pod článkem. Přišlo mi to strašně zajímavé. Psala jsem ten blog vlastně jen pro sebe. Články jsem dopředu nezaměřovala na určitou cílovou skupinu ani nic podobného. Potřebovala jsem si prostě jen některá témata ujasnit. Taky mně moc bavilo články psát, vždycky po snídani. A už vůbec jsem si neplánovala, že díky nim najdu ilustrátora pro svoji příští knihu, již teď lidé drží v rukách v ostravské Academii.

Oslava proplula plynule časem. Nastrojené náměstí v příhodný okamžik ozářily záblesky ohňostroje. Všichni vyšli z kavárny jen tak na ten balkónek a v očích měli jeho barevné jiskry. Lepší zakončení jsme si nemohli přát. Kdoví, možná to někdo takto krásně naplánoval. Ale to nedozvíme. Tajemství.