Město křišťálových lustrů

Město křišťálových lustrů

První odlišností Lisabonu je jeho jiné světlo. Vládne úplné bezvětří a palmové listy se přesto převalují a třpytí. Může za to ten zvláštní vzduch, čirý tak, jak se ve vnitrozemí nevidí.

Bydlím ve staré čtvrti, v prvním patře prastarého domu v propletenci uzoučkých ulic, jež pokrývají pekelně strmý kopec nad nábřežím. Strmější než lisabonské kopce jsou už jen schody k mému momentálnímu bytu: téměř kolmé a jen pro jednoho člověka. Avšak postačují ke svému účelu a nedovolí nohám zbytečně spěchat – aspoň je dost času uvědomit si  zvláštní pach a stojatý chlad starého domu, jeho dřeva a zdí, ať už se jde nahoru, nebo ven.

V podvečer uličky vypadají vylidněné. O existenci zdejších obyvatel svědčí jen hromada pytlů s odpadky složená na rohu ulice, zaparkovaná auta a květináče. A taky balkóny, vyšňořené povívajícím prádlem. Prádlo se klidně vzdouvá jak plachty dávných lodí a lucerny na zdech ušmudlaně září cizím světlem: prach na skle osvěcuje nízké slunce, jež otálí nad západem.

Starý Lisabon pochází snad z dob, kdy pohádky byly ještě mladé. Po setmění míjím rozzářené vchody do barů a hospůdek, kde pod křišťálovými lustry sedí lidé nahloučení v útulných droboučkých komnatách, plných starožitností, obklopeni skvostným jídlem a velkoryse plnými číšemi vína. Zdá se téměř jisté, že tyto čtvrti byly postaveny pro jiný druh lidí, jež byli asi menší a hutnější, než jsme my; zbyly nám po nich malinké židle a veliké poklady. Před usnutím vzpomínám na obrazárnu. Nemůžu se zbavit pocitu, že mi tam něco důležitého uniklo. Procházím znovu po paměti sály s obrazy, ale nedokážu na to přijít. Poslední, co se mi promítne v mysli, jsou nehty toho světce na Dürerově obrazu. Prstem ukazuje na jedno místo na lebce.

Ráno vstávám pozdě. Dávám si kávu v mé oblíbené kavárně, kolem níž chodím ráno a večer. Ve vitrínách se předvádí nespočet koláčků, poměrně jednoduchých tvarů a příjemných rozměrů:  jablkové dezerty, pomerančové řezy a nepostradatelné košíčky z listového těsta – pasteis de nata. Podávají se vlažné a povrch žloutkového krému, lehounce do hněda spečený, přiživuje dojem, že byly právě upečené. Sestávají z navrstvené křupavosti mírně slaného těsta, k níž vytváří protihlas hebká náplň. Sladkost není přehnaná, naopak, sametovou velkorysostí zve dál, do oblých prostor mléčného dozvuku, jehož hladké tóny vedou až k dalšímu křehkému soustu.  Tuto lahůdku podávají téměř všude a v chuti jednotlivých podniků lze samozřejmě nalézt rozdíly, ale obecně se kvalita košíčků nata pohybuje velmi vysoko.

Přesto proti nata z mé oblíbené kavárny jsou to napodobeniny. Mladík, jenž tu obsluhuje, mívá na konci dne vyhaslý pohled, ale teď dopoledne se usmívá, ještě plný sil. Přesto pokaždé, když ho uvidím, zahlédnu stopu jakési zvetšelosti, jako by už zestárnul a jeho stehna vyschla. Ve skutečnosti má téměř dětský výraz.

Rovnou z kavárny se v podstatě vydám už na oběd, avšak čeká mě ještě kus cesty a před polednem vyhlídka v Santa Catarina. Řeka na východě vypadá stříbrně a na obzoru se slévá s oblohou v jednu bledou modř. Ještě chvíli pozoruji most. Paměť tápe mezi přítomností a vzpomínkami na tolik vzdálené San Francisco. Ke svému překvapení zjišťuji, že si nemůžu vybavit jeho vůni. Ani matně.

Scházím úzkými ulicemi od turisticky exponovaných míst, na území podniků pro místí lid. Schéma interiérů se opakuje: úzké místnosti rozdělené uličkou, na jedné straně pár malých stolků, na druhé straně pultová vitrína s pečivem, sladkostmi a smaženkami. Smažené válečky se plní masem, v půlkruhových kapsičkách leží v bešamelu kreveta. Žádná popsatelná estetika, v televizi mluví fotbaloví trenéři klubů, jež se mají utkat večer. Tyto podniky vybírám podle vůně z kuchyně a také podle hostů: pokud mají pracovní oblečení, boty ze stavby nebo něco takového, okamžitě vcházím.

Personál si počíná mile, rychle a vstřícně.

Pro dnešek volím  Bacalhau a Bras, tradiční oběd. Vlákna sušené tresky, vlákna opražených brambor a kolečka sladké bílé cibule ukryté ve vaječné hmotě, poprášené čerstvou petrželí, k tomu nepostradatelné olivy. Velejemnost tohoto pokrmu patrně pochází ze nějakého toho žloutku navíc oproti bílkům. Česnek nelze rozeznat, ale dává chuti plnost a příjemně umenšuje panovačnost cibule; asi ho přidávají hned na začátku. Malinké drobnosti se v receptech liší, místo od místa. Jde o typické prastaré jídlo, podobné moravským vaječným kaším a vydatným sedláckým přesnídávkám, pro něž je typická prostota, údernost a spíše bledší chutě nejkvalitnějších surovin – žádné tajtrlické koření a přehnaná různorodost. Tohle jídlo vypadá sice monotónně, ale chuť se nenápadně uzavírá do kompletního tvaru a nepotřebuje žádné přívěsky. Treska v této zemi, v jakékoliv úpravě, se v ničem nepodobá rozblácenému neštěstí a předsmaženým monstrům, skrze něž slovo treska u nás vzešlo. Ani vzdáleně.

Slunečné počasí táhne neviditelným vláknem bytosti k vodě, což tady znamená dolů. Řeka Tejo se mísí s oceánem. K hladině vedou široké schody, porostlé chaluhami. Lidi se zavřenýma očima zvedají tváře ke slunci a nasávají teplo opření o kamenné lavice na břehu. Racci se nechávají nebojácně fotit. Naučili se kvůli tomu stát nehybně ve vzduchu. Cestu po nábřeží provázejí všudypřítomné lodě. Jeřáby z doků se však ne a ne přiblížit, zůstávají obrovské a stále daleko.

Prchám před hlukem projíždějících aut do vnitrozemí starobylé čtvrti. Kachličky na fasádách se třpytí a dávají domům v koloniálním stylu fantastické kresby a barvy.

V zakřivené zátočině se náhle zjeví miniaturní šalinka. Příkrý kopec se pěšky nechtěl nechat zdolat, ale s šalinkou jde vše líp. Nic většího než jediná drobná kabina by se sem nevešlo; místy by stačilo jen natáhnout ruku z otevřeného okna vozu a téměř se dotknout okolních domů, úzkých francouzských oken a balkónů. Vane z nich káva, domácí jídlo a sladkosti se skořicí.

Pouť šalinky končí u místního hřbitova. Hned za vstupní branou stojí nízký pařez po pokáceném stromě: ještě je na omak vlhký, čerstvý. Dřevo ale není cítit dřevem. Tohle je prostě jiná zem.

Místo připomíná výjevy ze starých bájí: neživotné ulice z alabastrových příbytků pro zemřelé. Vypadají jako malinké slepé paláce. Každé stavba působí nesmírně propracovaně, s falešnými sloupy v průčelí, okrasnými štíty, věžičkami a ornamenty. Stojí blízko u sebe, bez oken, ta jsou pochopitelně zbytečná. Přesto mají hrobky, jako vitríny,  prosklené dveře, v nichž jsou vidět rakve uložené  nad sebou a někdy i snímatelné kamenné desky krypt na podlaze. Stín rakvím uvnitř poskytují bílé háčkované záclonky, občas zašedlé časem, a aleje urostlých cypřišů. Na jejich kmenech vyvěrá pryskyřice. Kupodivu se nelepí k prstu, jen na něm nechá otisk vůně, v níž se rozvíjí cosi, čeho se člověk až trochu lekne;  tak mysticky a ostře ta kořeněná vůně působí. Možná jen připomíná kostel, nebo smrt, možná obojí. Jestli se do homeopatické vody otiskují jednotlivé molekuly, pak v té cypřišové smůle muselo z těch všech mrtvých taky něco zůstat. Zákonitě.

Mezi kmeny cypřišů zahlédnu jedna dvířka do hrobky otevřená. Starší žena rovná růže z umělé hmoty na rakev tak, aby vypadaly ledabyle pohozené, jako by tam ležely už desítky let. Má drobnou postavu, úzkou hlavu a husté portugalské vlasy.

Když procházím kolem ní, přistoupí nečekaně ke mně, zřetelně vyslovujíc:

  • Cypřiše si tě oblíbily. Myšlenka, co tě potkala dnes těsně před polednem, je obrazem tvého údělu. Snad si na ni vzpomeneš.

Její oči jsou tak blízko u sebe!

Odpovím jí bez váhání:

  • Všechny mé myšlenky jsou se mnou neustále. Tvé proroctví je falešné. Nevíš už nic o myšlenkách, jako všichni mrtví.

A vydám se k východu, neboť lekce na mě čeká jinde. Toto město se nápadně podobá jinému, velmi vzdálenému městu, k němuž podivuhodným způsobem patřím a tak záhada leží teprve přede mnou. Každým svým krokem se přibližujeme ke smrti a nedá se říct, že by se tím ta díra v chápání zmenšovala, spíše je stále hlubší. Stáváme se tím trochu otrlí. Nevyhnutelně.

Bylo zbytečné se ohlížet. Pokud tam ta žena ještě chvíli stála, záhy zmizela mezi cypřiši.