Čekali jsme na něj mezi fabrikami, na kolejích, co se dávno nepoužívají. Den byl jak kalná záhněda k zahození zpátky do hlíny. Po blízkém mostě projel vlak a zvedl oblak závisti: takhle to má nad pražci vypadat! Lidé se záměrem někam dorazit, vpředu světla a kolem hřmění! My jsme seděli na úzké kolejnici beze slov, kolena studená. Před očima se všem zaráz zjevila bílá mžitka. Ladný rychlý pohyb přímo z nebe. Už je tady! Už je tady! Oči jsme napínali proti kostem stromů do rostoucího šera. Nebo to padala bílá hvězda? Přáli jsme si tedy tajně aspoň sazičku do oka, ať mají naše slzy praktický důvod, rozumné vysvětlení. Jen ať nejsme tak marní: čekatelé na anděla, které svět znovu zradil. Do země se vsakoval bezmocný první sníh. Copak jsme vylíhnutí ze železa?
– Sazí ani anděla se nedočkáme, všechno je elektrický, řekl nejmladší z nás.
Mazánek.