Dva kopce vedle sebe, každý s jiným osudem.
Jeden korunován hradem, druhý hřbitovem.
Na hrad táhnou davy za výmysly o zlatě a moci; kopec je však dávno odumřelý. Zato pod hřbitovem dýchá tepna do hlubiny. Vládne tu však správcová stiskem hyen. Nevpustí nikoho bez vědomostí. Za novu si skládá vějíř z náhrobků ležících ploše v zemi. Loupe je ven z hlíny prasklými palci jak oplatky.
Kdosi tu tajně opatroval jeden z pomníčků. Jméno na něm stále žilo. Cpal do vytesaných znaků lišejník, co zastavuje v dřících písmen krvácení. Vyloupla nakonec i ten. Nebylo to ze žárlivosti. Naopak, chtěla jen zkoušku učinit snažší. Bude to nápověda, komu kosti patří, říkala si.
Jedna po druhé se lebky ocitají v dlani. Až příliš se podobají, až k nerozeznání.
– Tady kolem týlního výběžku se zaplétaly řídké copy. Češeš svoje děti?
– Ne, nikdy.
– A hladíš jim hlavy? Je to skvělý způsob, jak je jednou poznat tam, kde se všechno liší.
– Jen mě strašíš. Nejsou v tomto hrobě. Přece stále žijí.
– Jak myslíš. Zbývá ti poslední vzorek k určení.
– Ach, vím kdo to je! To jsou zuby mojí matky! Ale jak je to možné? Vždyť zemřela bez nich.
– Zkoušku jsi nesložil. Stále nechápeš, kdy a kde přesně se člověk v hrobě ztrácí.
– Tak komu ta lebka patří? Čí jsou to čelisti?
– Přejeď si po nich zezadu jazykem. Jen ty máš přece zuby po ní.