Co čtu – předmluva
Moc nečtu. Mám k tomu různé důvody. Ten hlavní je, že se snažím zachovat si svoje myšlení a být sama se sebou bez toho, abych neustále zaměstnávala vědomí slovy těch druhých. Nesdílím všeobecné klišé, že čím víc přečtených knih, tím je člověk ušlechtilejší nebo moudřejší. Poznala jsem spoustu úplně zabedněných lidí, kteří neustále četli a opravdu si mysleli, že jsou díky tomu lepší než ostatní. Ve skutečnosti se čtení často stává závislostí, která se vydává za ctnost.
Nic to nemění na tom, že považuji knihy za zázrak. Dokážeme díky nim uchovat nejen data, ale hlavně zcela delikátní druh informací ukrytých za textem – jinak nezaznamenatelných – mimo tělo. Každý potřebuje pro svou cestu na tomto světě jiné informace. Knih a vůbec textů, které podle mě stojí za přečtení, je nekonečně málo, a je to tak v pořádku.
Knihy vybírám podle toho, co se zrovna potřebuji dozvědět, když píšu, většinou se však nechávám vést zcela intuitivně. Rozhlížím se po realitě a vyčkávám, jestli je pro mě něco připraveno. Funguje to fantasticky, dostávám odpovědi a nasměrování v pravý čas.
Číslování článků neodpovídá měsícům v kalendáři. Můj čas není lineární. Recenze mě nezajímají už z podstaty a proto sama žádné nepíšu. Jen zaznamenávám, co si dávám do hlavy a jak to vidím. Díky této sekci Deníku sleduji zpětně, čeho si vlastně všímám, jaký vzorec se ze všech těch titulů a názorů vynořuje a můžu přijít na něco, co mi unikalo. Protože jedna z věcí, které se nedají nijak obelhat, je to, co nás doopravdy zajímá a k čemu jsme přirozeně přitahováni.
Hlavně mě však zajímá osud knih. Jak končí, jestli vůbec někdy, jak si stojí ve zkoušce času. Kdo určuje, co je vlastně v textu, autor nebo čtenář? Nastala převratná doba pro literaturu. Třeba osvětlí aspoň některé záhady ze života knih.

Předchozí článek
TelevrinDalší článek
Co čtu 6-24