Nikola Klanicová
Kdysi, když mi byly čtyři roky, jsem se sama naučila číst. Bavilo mě luštit nápisy, co byly kolem. Už tehdy jsem vzpomínala na jeden sen, který se nedal přirovnat k ničemu, co mě obklopovalo – nešel nijak vyjádřit – jen jsem cítila, že ho zapomínám, a pokoušela jsem se vybavovat si jej znovu a znovu, abych ho oživila. Byla to vzpomínka na věci, které se nedaly zažít. Nechápala jsem to a chtěla jsem svým dětským způsobem přijít na to, jak svět funguje. Milovala jsem knihy, byly to pro mě ostrůvky srozumitelnosti, kde se dalo spočinout. Zhruba v té době jsem totálně obdivovala baletky a poprvé jsem slyšela Čajkovského klavírní koncert B moll. Do školy jsem šla až potom.
Později, když mi bylo patnáct, jsem napsala první povídku. Psaní byl jediný možný způsob, jak nezešílet. Z této doby si vybavuji spíše noční můry. Vždy jsem měla po ruce nějakou knihu, a někdy ani ne kvůli čtení, ale jako posvátný amulet, jako svatý obraz v cestovní verzi. Také jsem si vytvořila vlastní styl písma, který kombinoval prvky tištěné a psané formy latinky, i díky nudě ve vyučování. Fascinovaly mě černé díry a houby a dělala jsem si o nich zápisky. Snažila jsem se skrze malé a největší věci porozumět, jak svět funguje. Tehdy jsem se chtěla stát novinářkou a nějak se dostat k moři. Obojí za komunismu znamenalo nesplnitelný sen.
Ještě o něco později, když jsem byla formálně dospělá, mě to přitáhlo znovu k písmu a kaligrafii. Současně jsem se pustila do přírodních věd: geochemie, zejména do termodynamiky a zobrazování magnetickou rezonancí. Studovala jsem, jak v přírodě vznikají pravidelné vzory, a strávila jsem pár roků popularizací matematické logiky a filosofie vědy. Publikovala jsem články o halucinogenech muchomůrky červené, modelování periodické precipitace, a o souvislosti logiky vyšších řádů a ústředního pojmu surrealismu: snové odcizenosti. Tehdy už jsem si sny pravidelně zaznamenávala. V tom období jsem propadla renesanční (či pozdně gotické) malbě a začala se vážně věnovat psaní prózy.
Nyní píšu knihy a zkoumám, jak sdělit nesdělitelné. Ale to začalo už tehdy tím snem, co jako by nebyl odtud. Tedy v podstatě, začalo to ještě mnohem dřív, takže to vypadá, že počátek vědomí je otázkou paměti. Stále zkoumám, jak svět funguje. Fascinuje mě, že člověk dokáže uvažovat o věcech, se kterými nemůže mít fyzickou zkušenost, jako jsou třeba ony černé díry nebo snová odcizenost. To je doslova magické.
V přírodních vědách lze systémy pochopit jen za cenu toho, že nějakou jejich část prostě neuvažujete, vynecháte. Staly se i jiné věci, než jsou zde uvedeny. Ale tak je to se všemi životopisy, není-liž pravda? Ovšem podstata věci, ta je jen jedna.
