Zámek a sníh
Dny jsou bílé a stále delší. Odjela jsem na jedno staré místo, k zámku, který se už nějaký čas vracel do mé mysli. Šamani říkají, že je dobré taková vyzvání následovat, protože část duše tam může mít nějakou práci. Obvykle se to týká uzavření něčeho z minulosti.
Ten zámek mi v dětství připadal pochmurný a temný. Všechny zámky mi tehdy připadaly smutné z toho, že se v nich skutečně nebydlí, ale tento byl ještě o něco temnější. Když jsem ho uviděla dnes, jako bych se na něj dívala očima jiné bytosti. Stál tam krásný francouzský letohrádek. Za branou se rozhostilo jiné území, pohádkové a exotické, s pomerančovníky za orosenými okny.
Zámecký park pokrýval čerstvý sníh. Nebyly v něm ani ničí stopy. Vypadalo to jako skvělý nový začátek. Čistý list, na nějž se dá napsat cokoliv. Vzduch byl čirý a jiskřivý a krajina uspaná. Ležela na ní tíha násilně přerušeného dění, podobně jako v době mého dětství. Malá holka, kterou jsem tehdy byla, chodila kolem zámku a věděla líp než teď já, co je dobro a co je zlo. Věděla, kdo je nepřítel a ve kterých státech se žije svobodně. Schovávala si neostré, špatně vytištěné fotky z časopisů, s pyramidami v Gíze nebo newyorskými mrakodrapy. Nemohlo se tehdy cestovat, ale ona nepochybovala, že tahle místa jednou navštíví a taky bude žít ve svobodné zemi.
Všechno, čemu věřila, se splnilo. Země se osvobodila. Zakrátko se cesta k egyptským pyramidám, dříve naprostá nedosažitelnost, stala symbolem levnější dovolené pro turisty bez fantazie. Svět se více promísil a tedy i dobro a zlo.
Teď už se znovu necestuje a slovo „svoboda“ pozbylo význam. V další vysněné zemi recituje americkému prezidentovi mladá básnířka. Vypadá jako moderní verze bolševické agitátorky. Přetéká servilností k vrchnosti, které slouží. Kam se člověk podívá, tam vidí fanatismus a propagandu. To všechno tu už bylo a zároveň to pořád trvá. Je nemožné rozloučit se s minulostí, která nikdy minulostí nebyla. Tudíž nemá smysl nad tím ztrácet čas. Jen se občas probudím uprostřed noci s otázkou, jestli ještě budu moct psát knížky. Stačí chvilku počkat a strach zmizí. Je to jen odraz, přechodný stín. Tvoříme však společenstvo. Možná to nejsou jenom naše strachy, co nás budí uprostřed noci, ale i obavy těch druhých, které vnímáme, protože jsme prostě citliví. Možná cítíme i dávné křivdy a smutky jako druh sklíčenosti, co padá na opuštěné zámky. Stojí v krajině času jak majáky. Když ztratíme orientaci, když nás obklopuje nesmyslnost a chaos, musíme najít staré místo, jež se zdánlivě nemění. Připomene nám, jak jsme se změnili my. Strach nás už neničí, ale pomáhá pochopit, na čem opravdu záleží.
Na zámecké pěšině se objevily něčí stopy a přidávaly se k nim další. Směřovaly k čestnému nádvoří. Nikdo tam nebyl. Jen u jezírka s fontánou stála volavka. Vypadala napřed jak socha. Pak se vznesla svým elegantním sivým stylem, s pery stočenými vzhůru na koncích křídel. Představovala zázrak, jehož podstata leží mimo čas. Ani přítomnost, ani minulost, ani nic jiného ho nemůže ohrozit. Uvědomila jsem si, že někde tam mám svůj úkol a že záleží jen na mě, jestli se nechám zmást a odradit.
Zámek dostal nové rozměry a zůstal krásný, včetně svojí temnoty. Pokud dokážeme vycítit strach z ovzduší, dokážeme vnímat i sílu a stabilitu z těch, kteří se nebojí. Bývám velmi rezervovaná, co se týká šamanských rad ze současných knih. Tentokrát to vyšlo. Opravdu jsem na tom místě měla nějakou práci.
Předchozí článek
Nezcizitelné územíDalší článek
Dopis do Casina