Milovníkům noci

V pozdním odpoledni, zmodralém severním světlem, vyplní pokoj nesnesitelné ticho, jaké může rozbít jen někdo jiný svou přítomností. Ticho se rozpíná místnostmi vždy těsně předtím, než vkročí do dveří. Ale nikdo takový tu už nebydlí. Střepy času se občas pomíchají jak karty: najednou se objeví v plné kráse chvíle, co patří minulosti.

Prohlížíte si školní fotografii z první třídy. Už tehdy, s těmi o mnoho světlejšími vlasy než máte teď, jste znali tísnivou povahu opuštěnosti. Také jste byli zvědaví, kde se v životě ocitnete za mnoho let. Teď už sami před sebou nechcete nic skrývat. Když necháte to plavé dítě nakouknout do vašeho bytu, poleká se nejen jeho ticha a prázdnoty. Svět býval pro dítě palácem, plným bohatství a dveří, do nichž stačí jen vejít: dítě věřilo, že v tom paláci může být kýmkoliv. Teď zírá a nemůže pochopit, proč jste si vybrali cestu plnou pracného přešlapování, ústupků a zbytečnosti, když už jste jednou byli princátkem a vše vám leželo u nohou, tak jako všem dětem. Co jen jste to proboha udělali?

Přejíždíte očima po tvářích spolužáků a z paměti se vynořují křestní jména navždy přilepená k příjmení jak krátké nápěvky, jeden prvňáček po druhém, nezapomenutelní. Už nikdy se to neopakuje, v každé další škole, kterou jste navštěvovali, hned vedle vás na fotce stojí kdosi bezejmenný. Je to něco, o čem jste si říkali, že se vám nikdy nestane, přece nemůžete zapomenout jméno spolužáka, vyslovované denně po několik let při kontrole docházky. Ale nakonec se to přihodilo i vám, lidé prostě upadají do zapomnění, nikdy ale prvňáčci a další osoby, jež stojí u životních zlomů. Takoví se nezapomínají nikdy.

Po školní fotografii jste nesáhli z nostalgie, přišla poštou. Je to totiž pozvánka na sraz spolužáků. Jde o vzácný druh pozvánky, u níž snesete tykání a nemotorný nevkus amatérské grafiky. Večírek začíná zhruba za hodinu a půl v restauraci na opačném konci města. Je nejvyšší čas vyrazit. Máte na sobě už druhou košili, přičemž ta první měla mnohem veselejší barvy než tahle usedlá a teď se cítíte poněkud divně i ve svátečních vlněných kalhotách. Padnou dobře, ale už si ani nepamatujete, kdy jste je měli naposledy na sobě; pořídili jste si je do divadla, kam jste později přestali chodit. Nachystáte si pozvánku na botník do chodby a jdete si přece jen obléct svoje oblíbené džíny. Vkrádá se vám úsměv do koustků úst, když pomyslíte na setkání s kamarády z dětství, těšíte se na ně. Ale čím blíže jste odchodu, tím jasněji si uvědomujete, že na vás v restauraci u několika sražených stolů nečekají ta neopotřebovaná srdce v malých hrudníčcích, naskládaných vedle sebe ve dvou řadách na fotce. Čekají vás otázky ohledně manželství a dětí, na něž budete popravdě odpovídat záporně: ne. Opravdu nemáte v mobilu obrázek nikoho, kým byste se mohli pochlubit. Nebudete ani vyzvihovat, že jste čerstvě rozejítí, ale přímý dotaz přijde a vy jen prostě přiznáte: teď nikoho nemám. Pak se stočí řeč na práci a na okamžik pocítíte chuť povyprávět o všem, co vaše zdánlivě jednotvárné povolání obnáší: rozplétání starých tajemství, neustálý boj s vnitřními démony, všechny ty složité prostocviky k udržení disciplíny, když člověk pracuje sám a převážně doma. Nakonec své zaměstnání popíšete v jedné větě: ano, dělám pořád překlady, hlavně historických listin, a pomlčíte o tom, že právě teď nemáte žádné další zakázky. Těšíte se na kamarády, ale čekají vás cizinci ze stejné země, v níž od jisté doby žijí všichni vaši příbuzní. Stejné zvyky, stejné řeči. I tak jste rozhodnutí setkat se s nimi. Povinnost, již jste si ze třídního srazu udělali, vám slouží už nějaký čas jako kotva. Je to jediná budoucnost, kterou si dokážete představit. Nikdy to nebylo takové. Kdysi jste docela rádi žili sami. Jenže člověk se mění.