Arno
Zdály se mi samé nepoužitelné sny, mizející útržky marnosti a úzkosti bez dalšího rozměru, podobné instagramu. Pak jsem si uvědomila uprostřed běžného odpoledne: “zdálo se mi o řece Arno”. Mohla to být první věta ještě nenapsaného textu. Mohlo to být jen přání. Ale mohla to být i pravda. Několikrát se to vrátilo.
Další den jsem uviděla v televizi Botticelliho obraz La Calunnia. Tohle už bylo osvícení. Jako by se mi začala vracet ztracená paměť. Jako bych se najednou začala rozpomínat na svůj pravý život, na to, kdo jsem.
Pak se během pár dnů stalo pár náhod a teď jsem tady. Poslední věc, kterou mám před očima, než usnu, je nasvícená věž paláce Vecchio. První věc, se kterou se budím, je řeka Arno. Ráno plyne ještě ve stínu, zelenomodrá a věčná.
……
Vidím mladé lidi, jak budou vypadat, až budou staří a ve starých lidech vidím děti, jimiž byli kdysi. Třeba ta žena, co prodává zeleninu na rohu kousek od mostu Santa Trinita. Je strašně protivná a z tváře jí vykukuje sedmiletá holka, které se osvědčilo tvářit se škaredě, kdykoliv se svět nechoval podle ní a ten postoj už jí zůstal na celý život, na celé dny. Nebo ten muž v parfumerii Casa Villoresi. Leželo na něm tolik únavy, seděl tam docela uštvaný a držel se zavírací hodiny jak posledního stébla. Bude tak sedět ve stáří, v tomtéž stavu čekání, až cosi přetrpí, jenomže tehdy už nebude žádná otevírací doba jeho dní. Přesto se přemůže a všechno vydrží a v jeho potlačených očích se nic nezmění.
—
Většinu času trávím kolem Piazza di Santo Spirito. Náměstí a přilehlé ulice doslova jiskří, jsou nabité příběhy ze všech možných dob a všechny mě tahají za rukáv, ať už je to příběh podváděné pražské princenzny nebo holky z pekárny, která se mnou vytrvale odmítá mluvit jinak než italsky a chodí kouřit za řezníkem do obchodu naproti. Řeka Arno krájí město na dvě části, které se enegreticky nedají srovnat. Jeden břeh patří výkonné moci a fasádě, která patří k pozemské velkoleposti. Na druhém břehu je všechno jinak. I člověk, který pronikavě vidí do skulin živoření, si tady v broskvovém ránu pomyslí: Florencie je všechno, všechno ostatní je nic.
Předchozí článek
Půlnoční vzkazyDalší článek
Co čtu 1-25