Půlnoční vzkazy
Dort Pupp se zmenšil a pozbyl malinký čokoládový pohárek s becherovkou, který ho dělal naprosto výjimečným. Věci, které dosáhly své dokonalosti, by se neměly ledabyle měnit. Stačí sebemenší odchylka a můžou se ztratit.
Celý výlet je poselstvím o rozdílu – o tom, jak je rozdíl přetřásán a vzýván a jak se zvýrazní, když si ho někdo všímá. Ledový průvan kolem řeky, ze které stoupá pára horkých pramenů, hluboké údolí a strmé kopce, bohatí a ti druzí, o tolik chudší. Potkala jsem ženu s náhrdelníkem z černých perel a s náramkem se safíry. Šperky nedokázaly zakrýt její vystrašený kradmý výraz, jaký mívají gastarbeiteři – lidé nejistí v prostředí, v němž se ocitli, obávající se, že by mohli o všechno přijít, dokonce i o svou nezvanost. Nebyla vždycky bohatá a ten rozdíl je pořád s ní.

O půlnoci jsem vyšla na terasu bez kabátu, jako by lidem na Silvestra nemohla být zima. Záblesky ohňostroje rozsvěcovaly třpytky a lesk večerních šatů na nehybných postavách, vzhlížejících k obloze. Na zemi ležel vzkaz. Malý papírek, popsaný neznámým písmem. Nebylo těžké uhodnout, co se na něm píše. Nikdo už si asi nepamatuje, že petardy původně zaháněly zlé duchy. Zato v magii určitých dní a v umělé začátky lidi věří pořád. Věří, že když napíšou své přání na kus papíru v pravý čas, splní se.
Chtělo se mi říct, že se mě to netýká, že nemám žádná předsevzetí a lidské dělení času má sotva nějaký význam. Přesto jsem se neubránila pomyšlení, že to byl zvláštní rok, kdy jsem viděla kometu, polární záři a rostly ryzce. Taky je pravda, že mě ten rok tlačil jako boty, které mi nepadnou a ani nejsou moje, a přesto v nich musím chodit. Chci věřit, že je to jednoduše pryč, protože jsme se na tom s ostatními domluvili.
Naštěstí všechno, co má daleko k dokonalosti, se může bezstarostně měnit. Není co ztratit.

Předchozí článek
Co čtu 9-24Další článek