Krasopis
Eseje.
1. KRÁSA
Když jsem byla malá, dívala jsem se často ze svého pokoje oknem do zahrady. Někdy se na okně objevovaly ledové květy. Ještě večer byla okenní tabule prázdná, a ráno se třpytila změtí listů, jejichž okraje byly vyvedeny do úchvatně složitých tvarů. Listoví vypadalo jako vytepané z blyštivých plátků, v ploškách ledových krystalů se zlatilo sluneční světlo. Večer skrze ně zase prosvítal Měsíc. Listy a květy se vlnily a překrývaly, byly úplně jako živé, přesto, že zůstávaly nehybné, zaznamenané. Vyrůstaly z okenního rámu a okno vypadalo jako stránka ze starodávného rukopisu, ozdobená na okrajích ornamentem. Kniha světa byla ponořená do mlčenlivosti tmy a vynikaly jen jiskřivé ledové vzory. Nechápala jsem, jak mohlo něco tak nádherného vzniknout samo. Že všechny ty fantastické rostliny, jejich dokonalé linie a mistrovsky propracované okraje, nikdo nevytvořil. Protože to bylo okno do zahrady, myslela jsem si, že se prostě zahrada jen projevuje svým zimním způsobem. Vůbec jsem však nepochybovala, že jde o skutečnou krásu.
Snad každá kniha o kaligrafii začíná rozborem termínu „kaligrafie“, na počátku je tedy „krása“ a následuje „psaní“. Totéž znamená české slovo „krasopis“. A hned jsme u toho: pojem krásy se mění s časem a navíc každému může připadat krásné něco jiného. Podobně je na tom „psaní“. Když jsem přinesla ze školy vysvědčení, babička se prvně ptala: „A co máš z krasopisu?“ Odpovídala jsem: „Ale babi, my nemáme krasopis, my máme jen psaní!“ Teď, když píšeme na klávesnici, tiskneme tlačítka a zjevují se písmena, je to zcela odlišný proces, než když namáčíte pero a budujete písmena po jednotlivých tazích jako v kaligrafii. Ale jiné slovo nemáme.
Dříve „kaligrafie“ označovala uměleckou formu krasopisu. Krasopis byl základní výbavou vzdělaného člověka a umět úhledně psát byla běžná dovednost, která se učila ve škole. Kaligrafie však představovala ještě vyšší formu ručního psaní, než je zvládnutí písařského řemesla: znamenala přítomnost vysoce estetické hodnoty a jistého duchovního rozměru navíc, což je typické pro umění. Takto bylo rozlišováno mezi kaligrafií a krasopisem ještě zhruba po druhé světové válce. V těch dobách platilo přesvědčení z minulosti, že úroveň rukopisu napovídá o člověku, co je zač, do jaké sociální vrstvy patří. Už na renesančních obrazech se obchodníci nechávali zvěčnit obklopeni pery a dopisy, dávali svoji písařskou každodennost na odiv. Nikdy v historii neumělo psát tolik lidí, jako dnes. Zatímco nyní se běžně lidé neposuzují podle toho, jak dobře umějí hrát na klavír nebo malovat, rukopis stále zůstává z různých důvodů prostředkem k hodnocení lidí, což je jak podivuhodné, tak strašné.
V současnosti se pojmy kaligrafie a krasopisu znovu proměnily. Krasopis coby označení školené, vypsané ruky téměř vymizel. Ubyly důvody psát ručně a po školácích se nepožaduje, aby se nějak zvlášť starali, jak jejich písmo vypadá. Kaligrafie nadále zůstává vznešenou formou ručního psaní, ale ne vše, co je za kaligrafii označeno, je považováno za umění. I když lidé ochotně připouštějí, že názory na to, jak vypadá krásný obraz, se mohou člověk od člověka lišit, většinou mají dojem, že vědí, jak má vypadat krásné písmo. Mají na mysli nádherné styly psaní našich předků, s ozdobnými písmeny a velkou pravidelností. Mnoho kaligrafů tvoří v tomto tradičním stylu, v rámci všeobecně uznávaných estetických kritérií. V této oblasti jde o nejvěrnější napodobení písemné předlohy či vyhovění grafické autoritě. Vznikají díla ve stylu iluminovaných rukopisů, ze kterých jsme vzešli. Je pro ně typická dekorativnost, ornamenty a obraz v harmonii s textem. Hodí se k formálním událostem. S tímto stylem se setkáte třeba na diplomech pro laureáty Nobelovy ceny.
Jiná část kaligrafů se snaží zajít za hranice historizujících stylů, experimentují a opouštějí zavedené estetické normy písma. Jejich díla jsou expresivní, více individualizovaná, vzdávají se praktického užití. Tento směr se často inspiruje výtvarným uměním zemí, kde má kaligrafie úplně jiný význam, než jak ho chápeme my – jde zejména o čínskou, arabskou a japonskou kulturu. Díky těmto vlivům se rodí zcela nová kaligrafie, jakou jsme dosud v naší kultuře neměli. Proto se tito autoři označují spíše jako „letter artist“. Jejich díla najdete ve speciálních galeriích pro (umělecké) kaligrafy. Jak je vidět, není to s významem slova kaligrafie vůbec jednoduché. Je to také způsobeno tím, že se nacházíme v úžasné, převratné době, co se písma týká.