Cizorodá vášeň

Cizorodá vášeň

Rok vydání: 2016
Chci tuto knihu

Sbírka alegorických povídek, jejichž společným tématem je písmo v různých podobách.

Knihu ilustrovala Monica Dengo.

Zobrazit ukázku

Amaníta se probudila jako první. Stáhla si vlasy a omyla si oči hrstí studené vody. Když bezděčně pohladila svoje zavřená víčka, znovu si připomněla, že se jí opět propadla o něco hlouběji do lebky. Než se ostatní probudili, užívala si tuto vzácnou chvíli osamocenosti, které se kdysi tak vyhýbala. Až v tomto společenství nezámých lidí pochopila, jak je samota vzácná. Amaníta myslela na svoji matku, jak ji navždy viděla: mladou usměvavou ženu s drobnou tváří, vlny černých vlasů jí padaly k ramenům. Tmavě vybarvené rty a kulaté, jasně modré oči měla po ní. Uvědomila si, že nyní už její matka vypadá úplně jinak, ale ten starý obraz při prvním pomyšlení na ni nešel nijak zrušit. Pak si vzpomněla na tetu, kterou měla místo babičky. Nepravidelně a neustále pokyvovala hlavou. Možná to byl stařecký třas, ale jako malá tohle Amaníta neřešila. Teta už tehdy chodila pomalu, opatrně pokládala nohy přes práh a držela se přitom futer dveří ve svém starém, zatuchlém domě. Jeho zašedlé a nedozírně holé zdi jako by vyhrožovaly dětským očím; nade dveřmi visely dva křížky jak zkřížené prsty, zahánějící hrůzy ze tmy. Myslela na tyto dvě ženy, protože právě ony jí už od dětství vyprávěly, že možná zrovna za jejího života se to stane a ona pozná pravdu o jejich světě. Říkalo se, že totiž ten skutečný svět je trochu někde jinde. Ta možnost dostat se tam přichází jen dvakrát za 117 let. Jako vždy, Amaníta opět skončila v myšlenkách u svých dětí. Zřetelně viděla ve svojí mysli každý detail obrazu, který vytvořila z jejich jmen. Jména dětí byla u nich jedinými slovy, která ženy mohly napsat. Na nic jiného písmo nepoužívaly a muži nepsali vůbec. Neexistovaly tam ani podpisy, ani osobní čísla, takže tyto obrazy někdy sloužily jako podivné seznamy narozených dětí, protože některé z nich brzy zemřely a písmenný obraz byl jedinou stopou po nich. A protože zaznamenat jména dětí bylo současně jedinou příležitostí, kdy se mohlo psát, náležitě si na tom dávaly záležet. Za stovky let ženy zápis dovedly k neuvěřitelné výmluvnosti. Předávaly si umění jmenného obrazu z generace na generaci, připravovaly se na jeho psaní od dětství. Dokázaly svůj obraz propracovat do posledního tahu, i když žádná žena dopředu nevěděla, kolik jmen vlastně bude a jak budou vypadat napsaná, navíc se v písmu zrcadlily nové unikátní bytosti. Nešlo jen o jména, obraz se stal rituálem i celoživotním dílem, otiskem bytí žen s veškerými city i necity zakletými do tahů písma. Tak písmenný obraz nezbytně obsahoval i jejich největší tajemství.

Předchozí kniha
Další kniha