Pořád jsem na cestě. Cosi mě žene po Azurovém pobřeží. Vyhladovělost po spočinutí a jména vlků na každém ukazateli u cesty. Zalesněné hory tak mocné, že mě chytá závrať. Střídají se s třpytivými přístavy, které se pyšní výřadem jachet, naskládaných vedle sebe jak ulovené bílé rybičky. Nemůžu se zastavit a když už se večer konečně posadím, ani nestihnu otevřít deník a už … Read more
Kdysi jsme se sestrou milovaly knížku Emanuela Vlčka Jak zemřeli. Pro někoho věcný antropologický výzkum ostatků historických osobností, pro nás napínavé a fascinující čtení. Ve stejném duchu je napsán článek o Mozartově lebce v letním čísle Vesmíru. Není to žádná náhoda – jako jeden z autorů je uveden E. Vlček. Moje první a neodkladná otázka zněla: jak víme, že je … Read more
Jasunari Kawabata: Tanečnice z Izu a jiné prózy. Knížku jsem koupila v antikvariátu a byly to trochu nervy, protože jsem si ji chtěla vzít k moři a nebylo jisté, jestli stihne přijít poštou včas. Nakonec všechno dopadlo přímo výtečně. Kawabata byl mistrem krátkých povídek, které pojmenoval povídky na dlaň. Forma přesně podle mého vkusu. Moře přikouzlilo během pár dnů rytmizované bezčasí … Read more
Zvláštní náhodou jsem si naplánovala na dnešek oběd v bistru St. Germain. Připadám si tady úplně jako v Paříži. Tohle Slováci opravdu umí: vytvořit pocit. V tomto případě francouzský. Dnes ráno ležely v kupé noviny s Kunderovou fotografií. Jeho cesta i dílo se uzavřely. Když jsem ráno uviděla ty noviny, vybavily se mi dvě věci. Jednak necitelnost, která dýchá z jeho románů … Read more
představ si, co moře umí usneš a probudíš se a ani to nevíš nemáš šaty nic z tebe nezbyde jenom ty
Peter Handke: Lucie v lese s Čímsi. Po Jiráskově ulici jsem chodívala jak ve snu, nevím, co přesně se tam vždycky stalo, ale když jsem se ocitla dole na Obilňáku, bylo to pryč. Tentokrát to bylo jiné, cosi z genia loci se nenávratně ztratilo, unesené časem. Vtom mě zarazilo jméno Peter Handke na obálce knihy, nevěřícně jsem na … Read more
Ráno v parku Osamělý běžec v mlze. Často si tak připadám. Vidím jen na krok před sebe, ale pokračuji. Vím, že cesta tam je. Nepotřebuji vidět, kam vede. Mlha v Londýně je velmi přirozená a nikdy nepůsobí jako klišé. Nastoluje příměří v jinak tvrdém a pragmatickém anglickém světě. Musí se tu mluvit k věci a přitom tu věty samy o sobě nic neznamenají. Je … Read more
John Berger: Způsoby vidění. Ačkoliv sociologické spisy nemívají dlouhou životnost, tyto eseje ze 70. let zůstávají stále zajímavé. Autor je komunista, což vysvítá už z prvních vět, ale to není žádné překvapení. Najít knížku o teorii umění, aby nebyla napsaná z levicové perspektivy, je prakticky zázrak. Z tohoto hlediska mi název knihy připadá poněkud zavádějící, protože text čtenářům překládá převážně … Read more
Arkadij a Boris Strugačtí: Město zaslíbených. Román byl hotový v roce 1972, ale vyjít mohl až koncem 80. let. V originálu má kniha trochu jiný název. Objevuje se v něm slovo „obrečjonyj“, což by se dalo přeložit jako „odsouzený k záhubě“. Ptala jsem se rodilého mluvčího a vysvětloval mi význam tohoto slova jako něco, co prostě nějak je a nedá s tím absolutně nic … Read more
Někdo si myslí, že jezdit za obrazy různě po světě je můj koníček. Ale není to koníček. Je to úplně něco jiného. Zčistajasna dostanu informaci, kde a kdy, v jakém časovém okně se mám fyzicky dostavit na dané místo. Následující postup je velmi věcný. Některé ženy stejně věcně postupují, když zjistí, že potřebují dítě. Nejde o to, kdo u toho … Read more