Co čtu 2-24
Ursula K. Le Guin: Levá ruka tmy. Legendární titul sci-fi literatury jsem začala číst na podzim. Předmluva americké autorky byla brilantně napsaná a hrdinové příběhu – obyvatelé z jiné planety – měli fascinující zvláštnost: byli oboupohlavní a občas se stávali jedním nebo druhým pohlavím. Tyhle dvě věci mě udržely u knihy, jejíž začátek bylo tak pracné číst, že jsem se posunovala jak prvňáček po jedné stránce denně. Ale začátky mají rodné právo být nezáživné. Nenapadlo mě ani na chvilku knihu odložit, a to ze zvědavosti. Zajímalo mě, jak se autorka vypořádala v roce 1969 s genderovým tématem, které je dnes tolik moderní.
Děj se odehrává na mrazivé planetě. Led a sníh provázejí každou situaci a zdůrazňují nehostinnost cizího světa. Čím déle jsem však četla, tím častěji jsem měla před očima jednu zcela pozemskou lokalitu. Příběh vytahoval útržky a obrazy z přihrádky kdesi ve mně, označené USA.
Opakovaně se vracel zejména jeden zážitek z návštěvy New Yorku, před mnoha a mnoha lety. Tehdy v prezidentských volbách kandidovala Hillary Clinton. Mluvila z každé obrazovky, ať jsem vešla kamkoliv, do restaurace nebo do obchodu. Když jsem se večer vracela do hotelového pokoje, rozprávěla i z malé obrazovečky ve výtahu. Její řeči byly mlácení prázdné slámy, jenom to vypadalo, že ví, o čem mluví, používala šablonovité výrazy politiků a opravdu se snažila, protože chtěla vypadat, že je chytrá. Strašně chtěla.
Ona v tom výtahu možná mluví dodnes, pomyslela jsem si teď, při čtení tohoto sci-fi románu. Jeho valnou většinu tvoří politické rozpravy, které mě neoslovily. Postavy se celkově vyjadřují poněkud neuvěřitelným způsobem a jejich pokusy o filosofování působí spíš jako snaha vypadat chytře, než že by k něčemu vedly. Myšlenka setkání člověka s oboupohlavními bytostmi z jiné planety tvořila pouze okrajové téma a ukázala se být pěkně ošemetná. Odhalila limity představivosti i jazyka, které okamžitě vyvstávají, jakmile si začneme zahrávat s podstatou za slovy on a ona. Pokud neobsáhneme podstatu, nemůže být překročena. Myšlenka zůstala u nápadu. Přesněji řečeno, já osobně jsem její zpracování v knize nenašla.
PS: Když jsem to fotila, chystala jsem se na pralinku s příchutí růží z čokoládového obchodu v Richmondu. Je to na konci roztomilé uličky Brewers Lane. Mám to trochu z ruky, ale jak budu poblíž, koupím si jich tam víc – tahle růžička opravdu stojí za to…
Předchozí článek
Co čtu 1-24Další článek
Mare Equidistanti