Holbein a tajemství tváří

Holbein a tajemství tváří

Listopad / 2023
16. 11. 2023 Londýn

Na cestě metrem po Piccadilly Line si prohlížím tvář Londýna, kterou se nikdo na fotkách nechlubí:  koridory pro vlaky opásané provazci kabelů, zpustlé parcely, byty s vyhlídkou do betonu a řady stejných domků s tenkými zdmi a propustnými okny, kde se nedrží ani teplo, ani peníze. Poslouchám zvuk kolejí a robotický hlas, oznamující názvy stanic. Představuji si za ním vždy tutéž ženu. Je jí asi třicet, má krátké světlé vlasy ve stylu kudrnatých hlav z konce sedmdesátých let a jemnou vážnou tvář.

nikola klanicová

Vážné tváře mají většinou i všichni spolucestující. Sedíme naproti sobě a naše pohledy se nesetkají. Není to odcizení, jen tentýž druh atavismu, s nímž muži odvracejí zrak, když močí. Jsme civilizovaní a předstíráme, že nám nevadí blízkost, kterou jsme si nevybrali.

Kladu si otázku, nad čím kdo právě přemýšlí, co se doopravdy děje uvnitř člověka, kam nikdo nevidí.  Vystihnout postavu je spisovatelův úkol. Vyhlížím osobní příběh, skrytý za hradbou očí, rtů, vlasů a oblečení. Vyhlížím onen záblesk, v němž se objeví osobnost taková, jaká opravdu je. Ale metro, uhánějící teď už hluboko v podzemí, není to pravé místo pro odkládání masky. Nedaří se mi z lidí nic vyčíst. Všichni si drží zvláštně netečný výraz, protože se tváří, jako by byli sami, zatímco jsou v obklíčení ostatních.

Když se ocitnu zpět na povrchu, ukáže se tvář Londýna, kterou si  turisté naopak zvěčňují často a rádi. Mířím do jihozápadního rohu Buckinghamského paláce, kde se v The Queens Gallery koná výstava kreseb a portrétů Hanse Holbeina.

Portréty jsou nejvíce nedoceněný druh obrazu. Extrémně trpí zkreslením reprodukcí a monitorů. Navíc se s nimi pojí dehonestující nádech díla vytvořeného na zakázku, které neodráží autora, ale přání zákazníka. Ten si pořizuje portrét s egoistickým, neušlechtilým záměrem demonstrace vlastní moci. V podobném duchu informují o Holbeinových portrétech i některé texty londýnské výstavy. Zdá se, že poučit diváka zároveň znamená umenšit malířovo mistrovství. Texty totiž vnukají myšlenku, že ztvárněné osoby ve skutečnosti vypadaly jinak, obzvláště pokud odložili své honosné šaty. Tento závěr je logicky nezávadný, až na to, že navozuje pocit, že se obrazům nedá věřit. Ve skutečnosti však popisky o obrazech příliš nevypovídají. Vypovídají spíše o tom, kdo je psal. Jako by nechápal funkci obrazů. Jako by dívky snily o svatební fotografii, na které budou v teplácích. 

Prohlížím si Thomase Howarda, 3. vévodu z Norfolku, a hledám ctižádost, nelítostnost a násilnictví, vlastnosti, jež mu přisuzuje popisek u jeho obrazu. Samozřejmě, že se všechny tyto vlastnosti dají v portrétu najít, když si o nich napřed přečtu. Uplynulo 469 let od vévodovy smrti a nemůže se přívlastkům pod svým jménem bránit. A já lituji, že jsem texty na výstavě začala vůbec číst.

Znovu, stejně jako ráno, si prohlížím tváře. Holbein dokázal něco, co nikdo jiný.  Elisabeth, Lady Vaux, se téměř nepatrně usmívá s přívětivostí hostitelky, vítající návštěvu, která jí přináší vzpomínku na dávné časy. Jinak jsou všichni vážní, bez úsměvu, a v tom se podobají spolucestujícím v metru.  Na rozdíl od nich však tyto tváře vzbuzují až nepatřičnou intimitu: jako bychom se spolu ocitli někde sami a v tichém důvěrném rozhovoru se v kratičkém záblesku, snad zamyšlení nebo vzpomínky, najednou objeví jejich osobnost ve své přirozenosti. Je to krátký moment pochopení, který se nedá pro svou komplexnost dlouho udržet a vzápětí padá zpět za hradbu očí, rtů, vlasů a oblečení. V něčem jsou lidé na Holbeinových portrétech živější než mnozí živí. Kdybych mohla Holbeinovi položit jednu otázku, zeptám se ho, co se mu to vlastně podařilo zachytit.

 

nikola klanicová

Kategorie

Chronologicky

Předchozí článek