Hlas netopýra
Je takzvaně krásně, všichni kolem jsou spokojení s letním počasím a já mám pocit, že mě ten teplý vítr může i zabít. Vtiskává suché šílenství do očí, do betonu, do skomírajících rostlin.
Možná opravdu nastává nové podnebí, v rámci něhož je horký podzim přirozený. Přirozené je většinou to, na co jsme zvyklí, takže zůstává otázkou času, než se přestaneme divit vedru v září. A kdo se nedokáže adaptovat, s tím se příroda nebude mazlit. Převládnou suchomilné organismy a ty, co potřebují vodu, vymřou.
Nedávno vědci zjistili, že stresované rostliny bez vláhy vydávají speciální zvuky, pro lidský sluch nezachytitelné. Ale co když je slyším trpět a jejich hlas ve mně vyvolává pocit nesnesitelnosti.
Zvuky netopýrů by lidé taky neměli vnímat, a přesto je slyším zcela zřetelně, když létají kolem našeho domu, a slyšela jsem i toho malého netopýra, co bydlel pár dní v mé pracovně. Přinesl ho Odin. Sehnali jsme mu ubytování v záchranné stanici, kde se chystá na svou první zimu. Jeho hlas zněl různě, jako by se pokoušel domluvit. Občas připomínal zvláštní vysílání.
O tom, co kdo může nebo nemůže vnímat, má lidstvo jen nepřímé důkazy. V případě netopýrů slyším, co se „normálně“ slyšet nedá a vědecky stanovená hranice lidského sluchu se mě netýká. Nebo hlas netopýra vnímám jiným způsobem, nějakým dosud neznámým receptorem.
Stejně tak může někdo vnímat zcela různě to, co obecně nazýváme pohlavím, třeba silněji nebo naopak slabě. Nebo cítí něco jiného, než čím se vyznačují nabízené možnosti muž a žena. Těm, kdo u sebe vnímají zcela jasně jednu z možností, nezaznamenávají žádné nuance a nepochybují, přijde odlišný vjem zcestný. Ve skutečnosti ale nikdy nevíme, co ten druhý může nebo nemůže pociťovat. V realitě je více nezměřitelných než změřitelných věcí, přestože se většinou tváříme, jako by jiné než změřitelné věci nebyly. Ti, kdo sdílí počitky, které by teoreticky vůbec neměly být vnímány, bývají znevažováni, že si vymýšlí.
Ale jak spolehlivě odlišit výmysl od pravdy? Sama jsem si dříve kladla otázku, jestli si ty netopýří zvuky spíše nepředstavuji. V tomto věřím zkušenosti. Často chodím v zamyšlení a nevšímám si okolí. Netopýry téměř vždy napřed uslyším, než je uvidím. Vlastně mě jejich zvuky přimějí zvednout hlavu. Jako dnes večer ve Zbrojovce. Kolem sedmé hodiny vylétají na lov nad pláň, kde kdysi stály opuštěné tovární haly. Snad si našli jiné útočiště. Bohužel, kdo se nedokáže adaptovat, s tím se příroda nemazlí. Zatím tu za teplých zářijových večerů nastávají hmyzí hody. Z vlahého soumraku se vynořují siluety netopýrů. Světlá stránka těchto nepřirozeně letních dnů.
Předchozí článek
Co čtu 9-23Další článek
Holbein a tajemství tváří