Jeden den
Ráno v parku
Osamělý běžec v mlze. Často si tak připadám. Vidím jen na krok před sebe, ale pokračuji. Vím, že cesta tam je. Nepotřebuji vidět, kam vede.
Mlha v Londýně je velmi přirozená a nikdy nepůsobí jako klišé. Nastoluje příměří v jinak tvrdém a pragmatickém anglickém světě. Musí se tu mluvit k věci a přitom tu věty samy o sobě nic neznamenají. Je to spíše hra na přesné vyjadřování. Mlhavost tady všemu přidává hlubší rozměr.
Ráno je mlha v parku tak hustá, že se musíme míjet, abychom se navzájem rozeznali. Bytosti se vynořují jako přízraky na poslední chvíli. Cosi se blíží; může to být pes, ale taky výstředník, co chodí po čtyřech. Teď se v parku mohou setkat tajní milenci a dokonce se i políbit na otevřeném prostranství a vzápětí odejít každý jiným směrem. A zase se setkat a celé si to zopakovat. Předstírat náhodné setkání, přitisknout se k sobě a pak se vydat každý jinou branou zpátky do kanceláře.
I duby obestřené mlhou vypadají ještě o něco majestátnější. Na konci prastaré aleje může čekat cokoli. Zastavím se, než do ní vkročím. Proč neustále očekávám nějaké tajemství? Cítím, že se pod povrchem nachází mnohem víc, než vidíme.
Když jdu na kávu
Moje oblíbená kavárna není až tak úplně kavárna. Obvykle nerada sedím u stolku na ulici, bez útulného zákoutí. Ale tady mi vůbec nevadí, že mi občas někdo projde za zády. Když jsem tu byla poprvé, zaznamenala jsem si do deníku: “Našla jsem si kavárnu přesně podle ženského gusta: je celá zlatá, plná růží a sladkostí a drobné židličky mají bledou barvu.”
Takže tu máme zlatou jeskyni a v ní sladký poklad. Nedá se vyfotit, stejně jako drahocennosti nebo staré pozlacené obrazy – zlato prostě vypadá na fotkách trapně. Když si prohlížím zdejší makronky a zákusky všech možných barev, ozdobené čerstvým ovocem, mám pocit, že jsem u zdroje jakési starodávné moudrosti, kterou jsme tak trochu pozbyli. Naše bulimická doba, která všechno zhltá, aby vzápětí něco vychrlila, už poněkud nechápe pravou podstatu sladkostí. Intuitivně každý cítí, že jsou nabité energií. To ale není důvod k pocitům viny nebo počítání kalorií. Nezajímají mě slova jako máslo a cukr a hmotnost a čísla k tomu. Zajímá mě ten okamžik, kdy člověk ochutná a najednou zpomalí. Něco ho zarazí, přestane mluvit, pohled upře do neurčita a zvážní jako při hře. Tohle chci. Chci další lekci v objevování. A ještě jednu kávu v Ladureé Paris.
Tentokrát mně sestra vybrala makronku nazvanou Marie Antoinette, zvláštně modrou s hedvábným leskem. Připomněla mi královniny šaty z obrazu od Élisabeth Vigée Le Brun. Film Marie Antoinette režisérky Sofie Coppola, uvedený v roce 2006, rozzářil už tak jasnou hvězdu této věhlasné francouzské cukrárny. Ve značkách se nevyznám a tak jsem až po letech objevila, že i v Covent Garden utrácím za makronky u stejné firmy, a co je vůbec zač. Někdy na mě padá splín z řetězců jakéhokoli druhu. Už tu vyměnili stolky. Ty nové jsou „modernější“, což se vyznačuje tím, že jsou poněkud „prázdné“. Ale dokud tady budou hostům nabízet výtečnou kávu, makronky a to pověstné něco navíc, přijdu.
Mám tady svůj klid. Občas ke mně dolehne úryvek rozhovoru, když se hlasy odrážejí od výloh a střechy pasáže Burlington Arcade. Lidé se v průzoru na Piccadilly míhají v neměnném, až hypnotizujícím rytmu, jako by byli v jiném světě. A taky jsou.
Strand on the Green
Cestuji, protože potřebuji zažít něco jiného. Ale zároveň potřebuji navštívit svoje nesčetné domovy, místa, která mě přitahují a kam se musím vracet, dokud se náš vztah nevybije. Je to druh zamilování. Nikdo neví, jestli je to na celý život nebo jen na chvíli. Důležité je teď a tady. Dokonalé nebe a stejně modrá voda. Klidné odrazy stromů na hladině. Hlas racků nad loďkami. Spokojené tváře lidí i psů.
Na jižním břehu stojí půvabné drobné domky. Řeka opalizuje na fasádách domů. Její nazlátlé mihotání se promítá do interiérů za velkými prosklenými okny. Pokoje jsou zařízené designovým nábytkem, sochami a obrazy, s vybraným vkusem. Nepřestává mě fascinovat, jak se z bezcenných míst stávají exkluzivní lokality. Původně tu stála malá rybářská vesnička a dnes zdejší nemovitosti stojí astronomické sumy. Představuji si, jak to tady vypadalo kdysi, třeba před čtyřmi sty lety. Nebyl tu žádný chodník, jen dřevěná molíčka pospojovaná k sobě. Divoký břeh co chvíli zaplavovala rozvodněná řeka. Kromě rybaření se dařilo ještě přívozu do Kew, i tak je k roku 1630 zaznamenáno pouhých 31 obyvatel. Možná někteří z nich chodili do místní hospody, na jejímž místě se nachází hostinec dodnes. Uvnitř se Temže zlatě vlní na starých trámech stropu a v krbu plápolá oheň. To se hodí. I když je slunečno, ve vzduchu pořád sedí únor a venku by jídlo rychle zchladlo. Zato pro Guinness jsou podmínky na vyhřáté zahrádce naprosto ideální. Projíždí osmiveslice s kormidelníkem, do poslední chvíle schovaná za blyštivé odlesky na hladině. Řeka dál plyne po svém. Udělám si fotku. Podobných fotek ze stejného místa mám už mraky. Zařeknu se, že už dnes nebudu nic fotit. Ani ten dům s vistárií. Až přijedu příště, bude obalený fialovými hrozny. Pak se uvidí…
Předchozí článek
Co čtu 5-23Další článek
Co čtu 6-23