Co čtu 5-23
John Berger: Způsoby vidění. Ačkoliv sociologické spisy nemívají dlouhou životnost, tyto eseje ze 70. let zůstávají stále zajímavé. Autor je komunista, což vysvítá už z prvních vět, ale to není žádné překvapení. Najít knížku o teorii umění, aby nebyla napsaná z levicové perspektivy, je prakticky zázrak. Z tohoto hlediska mi název knihy připadá poněkud zavádějící, protože text čtenářům překládá převážně jeden – marxistický – způsob vidění.
Podle mých pozorování se se svým přesvědčením už narodíme. Je to optika, skrze kterou pouštíme svět za oční víčka a všechno, co do nás vejde, jen potvrzuje už existující obraz. Jelikož mi nebylo dáno levicové myšlení, knížka mě opakovaně inspiruje. A to zejména proto, že ukazuje mámivost marxismu, tedy to, jak je mu snadné přitakat. Být vykořisťován někým mocnějším a bohatším než jste vy, aniž to víte – komu by to nezačalo vrtat v hlavě, že?
Obvykle nehodnotím provedení knih, ale tato mi opravdu přijde příšerná. Jako by někdo chtěl splnit úkol co nejlevněji, protože prostředky získané či vyhrazené na knihu už utratil. Obrázky v knize o obrazech jsou tak mrňavé, že na nich není co prohlížet atd. Všechno nejlevnější a nefunkční a zcela bezohledné k tělu knihy samotné. Bída.
Pražské Egyptologické Studie XXII/2019. PES – naprosto výtečný recenzovaný časopis našich egyptologů. V současnosti vychází v angličtině a česky zřídka. Naštěstí mám zásobu tištěných čísel v češtině z minulých let. Objednávám na FF UK.
Helen Fields: Dokonalé stopy. „Až to přečtete, přijdete a budete prosit o další díl,“ řekl mi pan knihkupec, když mi ukazoval tuhle knížku, protože jsem ho požádala o něco na dovolenou. V jednom slovenském časopise o této detektivce psali, že je “jako stvorená na pribalenie k moru“ a v Martinusu v bratislavských Nivách byla vystavená jako vítěz bestsellerů.
Pro jistotu jsem se rozhodla knížku otevřít ještě doma. S nemalým úsilím jsem to dotáhla až na stranu 65 z 348. Text obnášel téměř výhradně explicitní popis násilí, mučení a nechutností, proložený schematickými, naprosto předvídatelnými dialogy a postavami. Tenhle malá exkurze mě stála tři noční můry a příšernou náladu po dobu několika dní. To vše bylo potřeba, abych se znovu přesvědčila, že tento druh čtení opravdu není pro mě. Ale zkusila jsem to. Knížku jsem nechala ve veřejné poličce, kde knihy čekají na osvojení.
Venezia – Ponte dei Sospiri. Mám stovky fotek z Benátek a nakonec si prohlížím černobílé starožitné pohledničky, které jsem kdysi našla na vánočním bazárku u Radkina. Podle kanálu Rio del Palazzo jsem se orientovala, abych pohodlně našla místo, kde jsme bydleli, když jsme byli naposledy v Benátkách. Zapsala jsem si do deníku:
„Na zemi leží modré a růžové konfety, úplná vrstvička jako barevný sníh. Napadla mě první den povídka, o jejímž námětu jsem už přemýšlela, ale tady se objevila mnohem jasnější.“
Tahle povídka, nyní zapadená v mlze, stále není napsaná. Jak to tak vypadá, asi budu muset zpátky do Benátek.
Předchozí článek
Co čtu 4-23Další článek
Jeden den