Co čtu 4-23
Arkadij a Boris Strugačtí: Město zaslíbených. Román byl hotový v roce 1972, ale vyjít mohl až koncem 80. let. V originálu má kniha trochu jiný název. Objevuje se v něm slovo „obrečjonyj“, což by se dalo přeložit jako „odsouzený k záhubě“. Ptala jsem se rodilého mluvčího a vysvětloval mi význam tohoto slova jako něco, co prostě nějak je a nedá s tím absolutně nic dělat. Název byl inspirován stejnojmennou malbou Nikolaje Rericha, pozoruhodného mystika a umělce, jehož obraz Strugacké zaujal ponurou krásou a pocitem beznaděje.
Myslím, že tyhle informace bohatě stačí jako klíč ke čtení románu. Je to strašně zvláštní příběh a to chceme, že? Absence jakéhokoliv řádu a do toho nepatrné záblesky ze sovětské historie tak strašlivé, že si člověk přeje, aby to všechno bylo jen sci-fi, ale ví, že bohužel není… esence bezvýchodnosti, něco, co nemůžeme pochopit, ale musíme tím projít, něco, s čím se nedá absolutně nic dělat. Forma smrti, která o sobě vydává zprávy.
Nedávno jsem o této knížce mluvila s jedním mladým mužem a strašně mě potěšilo, že moji oblíbení spisovatelé oslovují další generace právě tímto filosofickým románem. Přesto mám pocit, že člověk, vyrůstající v komunistickém režimu a tudíž cvičený v dvojakém myšlení, podvědomě hledající skryté poselství zašifrované v textu, může najít v příběhu přece jen něco navíc.
Gerhard W. Menzel: Vermeer. Některé postavy z historie umění mi připadají jako cestovatelé časem, nebo prostě nějaké zvláštní bytosti, které byly znalé různých časoprostorů a pak nějakým nedopatřením uvízly na delší dobu na jednom místě. Musely se o sebe postarat, ale bylo jedno, co začaly dělat. Coby starobylé duše dosáhly mistrovství velmi rychle, protože v nich dávno bylo, jen mu stačilo dát formu. Typické jsou pro ně neobvyklé náměty, nadčasový styl a bytí zachycené s takovou živostí, že je až nepříjemná. Není to jen ztvárnění pocitu – je to ten pocit „osobně“.
Mezi tyto cestovatele patří i Johannes Vermeer. Chystám se na jeho výstavu. Tato kniha byla vydaná v roce 1977 ve Varšavě. Kvalita reprodukcí odpovídá době vzniku. Polsky čtu tak hrozně, že se téměř okamžitě přestanu snažit, ale v tomto případě je to žádoucí. Zastávám názor, že je těžké mluvit vědecky o obrazech, aniž by to nebylo trapné nebo naivní. Obrazy mají svůj vlastní styl čtení. Stačí se na ně dívat a dovolit rozšíření vědomí. Léčivý svit pak může dopadnout dostatečně hluboko a všechno osvěžit.
Předchozí článek
Vermeer aneb co je za vesmíremDalší článek
Co čtu 5-23