Vermeer aneb co je za vesmírem
Někdo si myslí, že jezdit za obrazy různě po světě je můj koníček.
Ale není to koníček. Je to úplně něco jiného.
Zčistajasna dostanu informaci, kde a kdy, v jakém časovém okně se mám fyzicky dostavit na dané místo. Následující postup je velmi věcný. Některé ženy stejně věcně postupují, když zjistí, že potřebují dítě. Nejde o to, kdo u toho bude, jak se to stane – prostě se to udělá. Je v tom sotva něco náboženského, pouze pud a vykonání kroků bez zbytečného přemýšlení. Pochází to z tak hlubokých vrstev osobnosti, že je to střízlivé až hrůza.
Někdo stanovil podmínky a cenu a musí se to splnit. Letenka, vstupenky, hotel, volno z práce, služebnictvo pro kocoura a tak dále. Skoro všechno se opakuje, galerie na celém světě vypadají tak stejně, jako by člověk chodil v jediném domě. Vermeer měl ve svém životě i jiné věci na práci než malování – bohužel – takže jeho obrazů není mnoho. A z těch, co jsou v Rijskmuseu letos vystavené, má jeden zcela zvláštní postavení. Vždycky to tak je. Bez ohledu na to, s kolika obrazy se na výstavě setkáme, utkví v nás jediný. Dříve lidé věřili, že obrazy jsou okna do božského světa. Dobře vím, že je to kus plátna šikovně pokrytý pigmenty.
Ten kus plátna dovede při setkání tváří v tvář přivodit pozoruhodné věci:
Stav, kdy lze konečně spočinout a zároveň je všechno pryč a převládá poznání, že jedno srdce v hrudi chybí, a kdyby nechybělo, už by se to celé dalo vyjádřit.
Podmanění se nevyhnutelnému pohybu něčeho většího než jen planety, galaxie nebo vesmíru. Jakmile se perioda dokoná, s novým cyklem nastávají nové pořádky. Není žádný návrat. Návrat je iluze, jakkoliv vytrvalá je snaha dostat se zpátky, marná snaha podobná té, s níž se někteří muži snaží dostat ženám mezi nohy, a pak někam dál, ale vrátit se prostě není kam.
Okamžik, kdy člověk roztaje a všechny nesmyslnosti jeho života se ozřejmí, protože ho dovedly až sem. Zároveň se celá dosavadní zkušenost smrskne na marginálii, celé to mezidobí mezi Tehdy a Nyní se ukáže nepodstatné.
Propojení s dávným společenstvem mimo prostor a čas, které není mimo prostor a čas a dokonce není ani společenstvem. I když není nic kromě vesmíru, pocit, že je něco za vesmírem, je neotřesitelný. Lidské myšlení obvykle tíhne k otázce kdy a kde, řekněme Delft 1659. Lze ten bod opět navštívit? Navzdory nesmyslnosti otázky je odpověď kladná. Vyvstávají další paradoxy: vzdálenost je taky iluze a přesto je nezbytné tu vzdálenost urazit a dostavit se osobně. A tak lze pokračovat donekonečna.
Pocit: ach ano, tohle je moje, tohle je naše (nikoli ve smyslu vlastnictví), všechno poznávám!
Někdo stanovil podmínky a cenu a když bylo vše splněno, v Amsterdamu vystavili obraz. Vlastně, milostivě otevřeli okno. Tím průzorem v hradbě z úniků a narážení a totálního nepochopení mi mávají kapky studeného deště, ulpívající na neposkvrněnosti, která okamžitě umírá, aby mohla být vzkříšena pro další smrt, a mávají mi Oni. Já se jim snažím očima odpovědět, ale dav mě odstrčí a zastíní ten jediný paprsek, co ke mně mohl projít.
Co zbývá pro další bůvíjak dlouhé mezidobí?
Návštěvy zemřelých ve snu
s poselstvím, které zaspím.
A někdo jiný řekne: na obraze jsou hezké barvy.
Předchozí článek
O ne-podobnostiDalší článek
Co čtu 4-23